Velikonoce (původní znění, původní členění, 1951 -1954)

V e l i k o n o c e   1   (1951)

 

Golgota - oběť Boží lásky k člověku

 

 Nesmírné Kristovo dílo duchovní obrody lidstva, započaté Golgotou, je posud nepoznané a neobjasněné. Jsou mnohé věci, které nemohly být do hloubky dosud člověku objasněny, poněvadž nebyl pro ně duchovně zralý.

 V poslední době se lidský vývoj urychluje a tím život člověka se stává čím dál víc obtížnějším. Zrychlení lidského vývoje se děje proto, že se naplňuje čas nového příchodu Krista k člověku. Mnohé Kristovo proroctví praví, že přijde opět mezi své, aby je posílil, povzbudil dal jim konečně slibovaná místa v království Božím. Nežli se tak stane, budou ještě mnohá znamení.

Křesťanský duchovní život je dosud uskutečňován příliš povrchně. Slovo Boží se sice káže a vykládá, promluví se mnoho modliteb, zazpívá se mnoho písní, ale duše lidská se nachází doposud ve stavu zaostalém, jakoby ve svém vývoji k dokonalejšímu a jemnějšímu projevu života i veškeré zbožnosti ustrnula. Nemá správné a plné pochopení Slova Božího, hlásaného Písmem. Je obklopena sterými zvyklostmi a předpisy, kterými náboženství té neb oné tradice opředlo její duchovní projev. Je odkázána v duchovním vývoji na společenství neboli obcování s dušemi stejného náboženského projevu a nemá dosti sil k samostatnému duchovnímu vývoji podle svých vnitřních schopností, obdržených od Boha.

Stalo se tak vlivem apoštola Pavla, jehož listy jsou naplněny touhou po sjednocení všech duší, vyznávajících Krista. Toto sjednocení je konečným cílem lidstva, ale teprve tehdy, až duše dosáhne vysokého duchovního stavu, v němž všebratrská láska bude samozřejmým vůdčím činitelem veškerého jednání člověka, a který bude Kristu oddaný, kdy poměr mezi křesťany bude souladný. Teprve dosažení lásky uskuteční jedinou rodinu božích dítek. Pavlova prorocká slova byla vzata příliš doslovně. Křesťané se začali předčasně poutat novými předpisy a zvykli si nesamostatnosti duchovního projevu. Tak se stali závislými na pobožnostech chrámových jen při větším shromáždění.

Duchovní život prvotních křesťanů byl však docela jiný. Ježíš ve všech svých kázáních mluvil k člověku jako k jedinci, který se má vychovávat ponejvíce sám, sám hloubat a volit takový způsob života, v němž by se co nejvíce uplatnilo jeho osobní duchovní cítění. Proto také projevy prvních křesťanů byly pronášeny v tomto duchu. Byly sice společné, ale každý tam přinášel sám sebe, mohl mluvit, mohl se modlit. Každý byl sám knězem i obyčejným věřícím. Hlavní ovšem bylo, že přinášel nejčistší, největší modlitbu, svůj skutek, a činil ho veřejným a zřejmým všem spolubratřím.

Možno tedy říci, že teprve apoštol Pavel se stal zakladatelem církevního pojetí duchovního života tím, že vykládal Krista, jakoby On měl především na mysli založení církve ve smyslu starozákonním, jakoby si přál, aby všichni se uvázali ve jho sice jemnější, ušlechtilejší, ale přece jenom jho zákonů a předpisů. Těm by podléhali všichni bez rozdílu. Jeho snaha byla dobrá, měl opravdu na mysli jen zákon Ježíše Krista. Jeho moudrost kárala a usměrňovala mnohé výstřelky tehdejších nadšenců, ale přece jen ráz, charakter, který vtiskl svým následovníkům pozdějším, již církevním učitelům, měl brzdící vliv na celý duchovní vývoj.

A přece nic nebylo Kristu tak vzdáleno, jako učinit z lidí Jej následujících nesamostatné vyznavače určitých nařízení, určitého výkladu Božího zákona. Kristus je naopak milovníkem svobody, milovníkem práv každého jednotlivce, je učitelem nejvýš laskavým a shovívavým. Každého zvlášť miluje právě pro jeho osobitost, odlišnost, pro jeho vývoj a růst od počátku až po časy nynější. Každému dává, co jeho jest, je vzorem snášenlivosti. Právě tím se nejvíce postavil jako vzor pro člověka. Jak mírně domlouvá židovským mistrům, ač mohl bouřit a hnát je k pokání. Právě tato věc byla tehdejšímu světu nepochopitelná, právě proto se Židům nelíbila. Proto Mu nechtěli přiznat Božství, neboť celé jejich učení bylo založeno na bázni před Bohem Hospodinem, před Jeho mocí a silou. Když tento Bůh vzal na sebe jinou podobu, když se projevil jako tichý, jemný, něžný a láskyplný, tu bouřila se jejich tradice proti takovémuto pojetí Boha. Oni dosud pohrdali každým, kdo nebyl jejich víry. Ten, kdo neplnil podle jejich názoru zákon tak, jak oni mu rozuměli, ten byl kamenován.

Když se tedy stalo, že křesťanství přemohlo židovský talmud a šlo za Bohem, kterého ukázal Ježíš Kristus, tu nebylo ani jinak možno, že vliv starého zvyku zůstal sice ne zjevně, ale v nitru všech, kteří dávali základy křesťanskému duchovnímu vývoji. Ukázalo se, že málokterý z apoštolů správně pochopil celou nesmírnost golgotského mysteria, která nespočívala jen ve smrti Pána jako člověka, ale která měla člověka vymanit ze všech pout a zvyklostí tím, že mu poskytla přímé zjevení Slova.

Až do této doby bylo mluveno jen přes prostředníky, proroky, kteří byli také jen lidmi ulpívajícími na tradici svého národa. Jejich slovo bylo poněkud zkresleno osobním pojetím toho nebo onoho proroka, šlo přes nitro, které, i když bylo vždy připravené a očištěné, přece jen bylo nitrem člověka žijícího ve hmotě, ve tmě, s celou stupnicí nevyvinutého cítění. V pozdějším čase se dokonce prorokování stalo jen vítaným prostředkem k určování událostí ryze světských, hmotných. Počalo se tedy Slovo Boží kalit, stávalo se jen rozhodčím hašteřivých národů.

Tento úpadek ovšem znamenal vážné nebezpečí pro lidstvo. Mimo několik pohanských mudrců, kteří různými způsoby se dostávali do nadhmotných oblastí a udržovali v lidstvu zvěst o životě nadhmotném, bylo lidstvo úplně bez prostředníků čistého Božího Slova.

Co tedy bylo možno očekávat?

Duchovní vývoj bez orientace, sloužící jen pro zemské potřeby. To byla tedy ta doba temnoty a beznaděje, zachycená adventním časem, voláním po Mesiáši.

Kristus však nebyl daleko. Byl poslán Bohem jako vyslanec, jako Syn Boží, jako prostředník, ale také jako zplnomocnitel celé Síly Boží, celé Síly Boha Otce, který dal celé lidstvo do Kristovy pravomoci. Tato pravomoc byla ovšem jiná, než na jakou bylo lidstvo připravováno proroky. Ti se dívali na věci jen očima své vlasti, jejích potřeb. Vůbec nerozuměli svému vyvolení.

Představy Izraelců jako starých válečníků se pohybovaly stále jen v množství pozemských vojsk, ve slávě a moci panování. Vždyť i jejich Bůh byl Panovník Hospodin. Tedy moc a síla, to byly činitelé a měřitelé všeho jejich počínání, i náboženského. Je tedy zcela jasné a pochopitelné, že Ježíš Kristus nemohl se jim jevit jako slibovaný Vykupitel z pozemského jha. Byli velice zaraženi Jeho krásou, čistotou a láskyplností, že se nemohli vzpamatovat ze silného dojmu, jímž Ježíš Kristus působil. Měli Ho za čarodějníka.

Ó, přenešťastné ruce lidské, jak bylo zatvrdlé nenávistí, nesvárem a bázní před Hospodinem, jak daleko bylo od pochopení svého Boha, jak těžce se ubíralo ze své strnulosti, ze svého duchovního spánku. A když se ozval jemný hlas samého Boha, který mluvil sám ze sebe bez prostředníka člověka, kterýžto člověk měl nitro studené a hluché k této úžasné kráse a láskyplnosti Boží a nemohl ji do této doby zachytit, tu tento člověk si myslel, že to není možné, aby Bůh takový byl. Šel proto na Něho s kyjem a obuškem jako na nepřítele.

A což kdyby On sám dnes zase vstoupil do shromáždění zbožně se modlících a oslovil je svým hlasem, tím hlasem, který ani dnešní člověk nezná, neboť má nitro hluché pro slyšení tak jemné a krásné. Jaké zděšení by nastalo, jak by se horšili, jak by Ho svůdcem lidu a satanášem nazývali, neboť by se nepostavil jako kněz jejich církve a nepokračoval by v jejich pobožnosti. Mluvil by spíše věci, které by měli za rouhání. Znovu by měnil jejich zvyklosti, znovu by se stavěl proti církevním předpisům a znovu by k nim mluvil: Kde hledáte Boha? V písni a klanění? -

Bůh, ten je v lidském nitru, je u lidí a mezi nimi. Tam je nutno Jej hledat. Kdo miluje bratra svého, Boha miluje, a kdo činí dobře bratru svému, Bohu činí. Zpozdilí jsou ti, kteří si libují v pobožnostech a bratry své zabíjejí myšlenkami, které jsou proti lásce, myšlenkami nenávisti a sváru. Nevědí, že tím Boha svého zabíjejí v nitru svém. Pak se diví, že Bůh je k jejich modlitbám hluchý, že je neviditelný a skrytý, že se jim neprojeví, že Ho v nitru nenaleznou. Nemohou Jej v nitru uslyšet, neboť On tam není, nemůže být, protože jejich myšlenky, jejich skutky a slova vyhnaly Jej z nitra, pokořily Jej, zhanobily a na kříži umučily. Tím se jejich nitro stalo Jeho Golgotou. On čeká na své vzkříšení v nich, v jejich nitru.

Skončily děje viditelné zemské Golgoty, ale Golgota skrytá, jejímž místem je lidská duše, stále trvá, stále na ní Kristus trpí. Člověk ji připravuje Bohu ne každý den, ale každou hodinu, každým okamžikem, v němž křižuje Boží lásku svými myšlenkami, slovy i činy. Oběť Golgoty, oběť Lásky Boží, Ježíše Krista, je jím mysticky ustavičně prožívána. Ne tedy jednou, ale tisíckrát, stále a stále, tak dlouho, dokud člověk neprožije v nitru vzkříšení Krista, totiž, dokud neprobudí v srdci čistou velkou duchovní lásku, dokud jí vrchovatě nenaplní myšlenky, slova i činy tak, až budou přetékat do všech stran.

Člověk nemůže v sobě vzkřísit Krista jen tím, že vzpomene v určitou dobu, v určitý den, že Ježíš Kristus zjevnou obětí na Golgotě pomohl zemské hmotě ke zduchovnění, že posílil člověka na duchu a duši, že mu usnadnil cestu zpátky k Otci, která do této doby byla zatarasena hříchem lidstva a jeho pádem do Země. Člověk může tuto skrytou Golgotu ukončit, když si uvědomí, že Ježíš Kristus je především Láska Boží, že lásku nese, že lásce člověka učí a že mu ji dává jako první přikázání, nejsilnější a nejvýznamnější, jemuž se má každý člověk podrobit, chce-li Ježíše Krista opravdu nalézt jako Boha ve svém nitru. Teprve, když celý svůj život zaměří na toto přikázání, když mu podrobí každou svou myšlenku, slovo i skutek, pak teprve může prožít vzkříšení Ježíše Krista. Pak teprve může Ježíš Kristus plně působit v nitru člověka.

Kristus tím, že přišel do takové blízkosti člověka, se zavázal ke skryté ustavičné mystické oběti. Dokud byl od člověka vzdálen, dokud člověk žil v temnotě a částečné nevědomosti o lásce Boží vůbec anebo o lásce Boží v tom smyslu, jak se projevila sestupem a obětí golgotskou, tu nebylo této oběti. Byla jen milost, jen osvícení určitého člověka, ale Boží blízkost byla více skryta, více tajemná a neznámá. Teprve Ježíš Kristus ji učinil zjevnou, tak zjevnou, že tím člověka nejen vyznamenal, ale také velice zavázal, neboť odkrytím Božství, poznáním Jeho nejsilnějšího výrazu - lásky - dal lidstvu nenásilný, ale pevný a určitý směr, dal mu základnu, na níž je možno každému člověku spojit se s Bohem a setkat se s Ním, kdykoli činí skutky lásky a dobra. Zde však je místo nejbolestnější. Zde se ocitáme u myšlenky na počátku sdělené.

Žel, že tuto nejvýraznější, nejsilnější složku Krista v Jeho zemském působení, jíž je nesmírná láska, nepochopili plně Jeho učedníci, neboť je přehlušila Jeho zázračnost, o níž se tak obšírně zmiňují v Písmech. Jeho krásný, nevtíravý způsob výkladu zastřel účel, pro nějž mimo jiné také Kristus přišel. Účelem bylo poznání, pochopení lásky Boží jako nejvýznačnějšího inspirátora všech Božích činů a pochopení bratrské lásky jako nejvyššího cíle a smyslu veškerého života lidského.

Ohromeni Kristovým zjevem, zázraky i utrpením kříže mysleli, jednali a pak i psali pod dojmem toho všeho jako lidé. Nevnikli do jemnocitu Ježíšova a ohlašovali jen Jeho skutky. Jedině Janovo evangelium alespoň zčásti odhaluje víc než ostatní.

Když potom přistoupil Pavel ke Kristovu učení, tu tento přísný asketa a filozof počal svůj výklad, své pojetí, pro mnohé filozoficky nesrozumitelné, šířit mezi křesťanské skupiny. Protože nebylo nikoho, kdo by měl tak vytříbené slovo, kdo by mu mohl čelit, poddali se všichni jeho vedení. Tak počalo církevní neboli společné a jednotné vyučování Kristova Slova.

Mnoho dobrého, ale také mnoho chybného tím povstalo. Jakmile bylo dbáno na počet příslušníků, byli přijímáni i lidé naprosto nehodní a nezralí pro čistotu slova Kristova. Ti vnášeli tam mnohé zmatky a nesprávné výklady Božího slova, jak tomu či onomu jejich rozum rozuměl a jak to pochopili. Bylo mnoho učenosti, mnoho dobré snahy, bylo mnoho slavných bohoslužeb, při nichž se chrámy chvěly hudbou a zpěvem, ale skryté slovíčko "láska" zůstalo u Kristových vyznavačů opomenuto, stálo stranou a stále bylo nahrazováno všemi možnými ctnostmi, mučením těla, horlivostí nadšenců, předpisy, co modlit se a dělat ve všední den a co v den sváteční. Nikdy však se neozval hlas volající ne k postům a mučení těla, ale k činům lásky.

A Bůh dopouštěl hrůzy válek a jiných pohrom. Lid se děsil, volal k Bohu, ale nebylo mu pomoci. S ukřižováním Boha, Ježíše Krista, na zjevném kříži golgotském, ukřižoval Jej člověk i duchovně, mysticky ve své duši, neboť do ní nevstoupila láska.

Marně tedy volá: Aleluja, vstalť jest. - Nebude radosti pro člověka na Zemi, nebude pokoje a míru v duši, nebude království Božího, dokud Kristus, Láska sama, po lásce volající a toužící, lásku přikazující všem svým vyznavačům, nevstane z mrtvých v nitru lidském, dokud duše lidské nepovolají Jej k slavnému kralování ve svých srdcích.

A na Golgotě nekrvavé, na Golgotě, jejíž půdou jsou srdce lidská, bude Kristus tak dlouho křižován, dokud jediný hněv bude v nich domovem, dokud slovo „láska“ bude jen ozdobou lidských modliteb. Amen.

 

 

 

Příprava lidské duše k velikonočnímu času

 

Tak jako dívka, když každý den z lože vstává, obléká se, zevnějšek upravuje a do zrcadla nahlíží, aby byla upravená, čistá a půvabná, tak musí činit i lidská duše. I ona se musí denně zušlechťovat, aby byla čistá, aby Kristus na ni se zalíbením pohlížel. I ona musí denně prohlédnout svou vnitřní podobu v duchovním zrcadle. Zvlášť tehdy je toho potřebí, když přichází doba svatých obětí, kdy je slaveno velikonoční mysterium.

Ty pak, lidská duše, která začínáš svou vzestupnou duchovní cestu, ty zvláště se musíš přičiňovat, abys byla hodna Božího pohledu, Boží milosti, která v čas velikonoční sestupuje k lidským duším, aby je posílila a naplnila nadšením víc a víc se přičiňovat o získání lásky Kristovy.

Pojď proto začít duchovní práci, pojď nahlédnout na duchovní obraz, který ti ukáže, co se s tebou duchovně stalo od doby, kdy jsi přijala první silné paprsky Božích milostí, prokonávajíc první vánoční čas ...

 

Ztiš se, duše, uklidni a v tichu pozoruj a rozjímej:

Minula noc, minulo šero rozednívání a před tvýma očima zaplanul nový jasný den plný slunce. V jeho záři je vidět jasnou modrou oblohu.

Ten nový den je časem tvého duchovního probuzení. Zářící Slunce nad obzorem vyvstalé, je Kristus sám, který plně vstoupil do tvého nového života. Modrá bezmračná obloha, toť smíření s Bohem, které ti Kristus vydobyl. Ty vstupujíc s Jeho jménem do nových dnů života svého, jsi toto usmíření obdržela od Něho z lásky.

Záře a teplo sluneční jsou milosti, které od toho času tě oblévají a provázejí tvé kroky ...

Pohlížej na tento krásný obraz a uvědomuj si v tu chvíli, zda opravdu tomu tak bylo u tebe, zda jsi pochopila a ocenila milost Boží, zda se mysl zklidnila a srdce zaradovalo, zda jsi opravdu pocítila a prožila nový den, nový život a novou cestu, novou hlubší víru a důvěru v Kristovu lásku, ve sluneční teplo a jas Jeho milostí?

Rozjímej nad tímto obrazem a denně si jej niterně představuj. Uvažuj a sebe přitom zkoumej, zda se změnilo tvé myšlení, slova i skutky, zda toužíš pokračovat a vydržet v započaté práci, zda ji konáš s radostí a s láskou, zda touha duše je vytrvalá.

Buď upřímná k sobě. Opakuj si prokonaná rozjímání. Tím se naučíš probouzet své nitro, začneš oživovat své duchovní city. Přemýšlej každý den nad sebou a pozoruj svou vnitřní podobu jako dívku před zrcadlem. Bez této každodenní práce by nebyl možný další vývoj k tvému zdokonalování, k práci na tvém zkrášlení.

Modlitby pak ti budou pomocníky, dobro a láska zrcadlem ...

 

Když světlo nového dne ozáří dívku, tu ona před započetím denní práce bere vodu a tvář svou omývá.

Také ty pojď, lidská duše, vezmi čistou vodu a po celou dobu velikonoční se umývej každý den, abys byla co nejčistší ke dni, kdy svatá Beránkova krev bude vylita, abys byla hodna obnovy vykoupení a spasení, které ti přináší Ježíš Kristus, ukřižovaný a z mrtvých vstalý.

Dotkni se lehce rukou svého čela, v myšlence pomysli a ústy promlouvej:

 

Omývám svou mysl vírou v Ježíše Krista. Nechť mysl má je čistá od myšlenek hněvu, hanění druhého a od závisti.

 

Pak se dotkni úst a promlouvej:

 

Očišťuji svá ústa Slovem Božím a uzavírám vstup lidskému slovu, které proti bližnímu mluví, působí mu bolest, hněv, haní jeho jméno, soudí a odsuzuje.

 

Dotkni se srdce a mluv:

 

Smývám ze srdce svého láskou Ježíše Krista všechno cítění, jež vede k nedobrým skutkům, které proti lásce stojí.

Chci myslet, mluvit a cítit tak, aby duše má přestala být místem Golgoty, kde Ježíš Kristus je křižován a umírá.

Chci ji učinit místem Jeho vzkříšení.

Chci pochopit a prožít velikonoční aleluja.

 

 

 

 

V e l i k o n o c e

 

Denní modlitba ve svatém týdnu velikonočním

 

Drahý můj Spasiteli!

Vstupuji do svatých dnů, které jsi navždy posvětil svými činy lásky a oběti. Vstupuji do dnů Tvého velikého utrpení na cestě golgotské.

V duchu zastavuji své kroky na památných místech, kde noha Tvá se dotýkala Země, aby ji posvěcovala.

Slova mi na rty nevcházejí, neboť má duše je příliš dojata, příliš naplněna úctou a překypující vděčností k Tobě za všechno, co jsi pro člověka a tedy i pro mne učinil v čase svého utrpení v lidském těle, na Golgotě mučeném.

Jen tiše a soustředěně se nořím v soustředění do obrazů, do rozjímání o Tvé oběti a cele se oddávám pozdvižení svého ducha, který je u vytržení, neboť se dotýká věcí svatých, věcí, které jsou tajemstvím velké Boží lásky.

Ó, přetěžko je mi pochopit velikost velikonoční oběti Tvé, Ty milý Spasiteli. Vkládám mysl svou do mysli Tvé, aby ona mi pomáhala a obrazy Tvého utrpení mi napsala a vryla do duše, aby na věčnou paměť svatých dnů byly nesmazatelně v ní zaneseny, aby mi na věčné časy připomínaly nesmírnou Boží lásku k hříšníkům.

Spasiteli obětující se, přijmi mé rozjímání jako dar duše pod kříž Tvůj, jako věčnou, věčně živou připomínku svaté doby, v níž jsi Zemi dal vykoupení. Amen.

 

Úvod

 

Když přišel svatopostní čas, když začalo rozjímání nad utrpením a obětí Golgoty, tu před vnitřním zrakem se ukázala temná hora, Golgota, zahalená těžkou oponou.

Opona se začala zvolna rozhrnovat. Objevil se kříž mezi nebem a Zemí, sahající do nedozírné výše. V temnotě, jaká panovala kolem, rozeznala jsem postavu na kříži. Postava začala oživovat. Současně jsem počala vystupovat do výše Ježíšových úst. Tato ústa, stažená a sevřená bolestivou mukou, se otevřela a promlouvala.

Co bylo možno zachytit a čemu porozumět, napsáno je v úvahách a rozjímání Svatý týden. Jsou poučením a odhalením tajemství Kristovy vykupitelské oběti. Je nutno pozorně sledovat duchovní symbolické obrazy, aby bylo všemu správně porozuměno, aby si je duše vštípila v paměť, aby se obohatila její moudrostí o nové duchovní poznání Kristových tajemství.

 


 

S v a t ý   t ý d e n

 

Vstup do bran jeruzalémských

 

Mistr mluví:

Následuj mne, duše, cestou golgotské trýzně. Pozoruj cestu, poznávej činy, které vedla Láska. Upři mysl svou k obrazům a poučením, kterými budou zjevovány.

Ó, Jeruzaléme, tys symbolem lidského nitra. Město čisté, město Jeruzaléme, zbudované na příkaz Panovníka Hospodina, ty stalo ses zjevným příbytkem božího lidu, který vyveden byl z domů egyptských, aby si zbudoval tebe, obraz sebe sama, svého duchovního nitra, obraz své duchovní minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Ty stalo ses tajným, neviditelným a skrytým symbolem člověka, jenž veden jsa svým Stvořitelem, počal tě stavět a budovat podle Božího přání, aby byla zjevná i tvá duchovní významnost. Tehdy, když se kladly základy tvé zjevné výstavnosti a krásy, kladly se i základy oné neviditelné velkolepé stavby duchovního Jeruzaléma, člověkova duchovního bytí, jehož jsi měl být, zjevný Jeruzaléme, obrazem, symbolem.

Hle, duchovní Jeruzalém - člověk sám. Je vystavěn dovednou rukou a Spasitel jeho nejlepšími věcmi jej vyzdobil, neboť stavěl jej ku potěše své, chtěje jej učinit stánkem radostným, v němž by se mu dobře zalíbilo. On, chtěje v něm přebývat, myslel i na jeho duchovní slávu, až se naplní dny a tento duchovní Jeruzalém v celé kráse ukáže se stvořenému jako chlouba Toho, jenž jej postavil pod úpatím vysokých hor, aby nížiny vyplnil a vyvršil je slávou i mocí svého Spasitele, jenž Tvůrcem je vysokosti jeho.

A duchovní Jeruzalém je jako město veliké a krásné, v němž sloupy jsou z nejčistších jaspisů, které do daleka jako blesky svítí. Tak jej zbudoval Hospodin, Pán zástupů, jej - duchovního člověka - s tělem bělejším nad úběl alabastru, s vůlí přímou a pevnější než mramor s všelikými okrasami z dřeva libánských cedrů. Tak vystavěl jej uprostřed mnohých stvořených již divů, aby dovršil své stvořitelské dílo počáteční ...

 

Duše lidská, otevři knihu Písem, sleduj osudy zjevného města Jeruzaléma. Kolikrát nepřítel vtrhl do jeho bran, kolikrát pustošil a plenil jeho krásy, kolikrát zrada i ospalost strážců otevřela jeho příbytky a neomalený nepřítel loupil a odcizoval jejich drahocennosti.

A když se přesvědčíš v Písmu, že ono mluví o těch zjevných událostech, tu zavři své oči a podívej se na obraz toho druhého Jeruzaléma, jenž je skryt očím i chápání čtoucího. Ustrneš nad ním. Jeruzalém duchovní, člověkovo duchovní nitro, uvidíš ve stejné bídě. Zpustošené od nepřítele, oloupené a znečištěné jeho rukou, který v duchovním světě nemá jména Filištínských, Asyrských či Babylonských, ale má jméno ďábla, otce lži a klamu. Toť loupeživý nepřítel, který tak dlouho brány duchovního Jeruzaléma obléhal, až se mu podařilo jich dosáhnout a vyvrátit je z veřejí, takže mu byl učiněn volný vstup do všech jeho bran, do všech jeho příbytků.

Co učinil člověk na obranu?

Mnohý se uchýlil do chrámu a tam na modlitbách trvaje domníval se, když prosí svého Hospodina, že On za něj brány i dům ohlídá. Jiný zase s velkým křikem šel na svého nepřítele s kopím, ale vysílen jsa od křiku a vychloubání svého udatenství, byl přemožen a docela padl pod ranou nepřítele. A ten opatrný, který každý den své okno zabedňoval a nevycházel na ulici, aby snad na sebe nepřítele neupozornil, ten ve tmě klopýtl a poranil se o svůj vlastní práh. Ospalci pak a hýřiví, kteří v radovánkách se kochali a nemysleli na konec noci ani dne, ti byli překvapeni uprostřed svého veselí a do jednoho byli pobiti.

Nepřítel svůj prapor hrdě zvedal a sbíral zbytky obyvatel města, kteří se mu dobrovolně dali.

Díval se Hospodin na své město a líto Mu bylo.

I našel se odvážný, který neváhal jít do zajetí a přemoci nepřítele, který uchvátil duchovní město Hospodinovo, smísil se s jeho lidem a dlouho panoval nad ním.

Každý, kdo do tábora nepřítele jde a nechá se zajmout, bývá týrán a mučen, aby pověděl o svém pánu, který jej poslal, aby i pán mohl být zajat a navždy přemožen. Tak se stalo i v čase tom, kdy Obětovaný přišel, aby přemohl tajného nepřítele, který tak dlouho městu Božímu panoval. A chtěl-li to učinit ne pro slávu a obnovení Jeruzaléma zjevného, ale pro město, jež je duchovním Jeruzalémem a stavěné je ne rukou lidskou, ale rukou Boží při stvoření člověka, pak musel tento Obětovaný nejdříve vstoupit do něho, aby v něm mohl své dílo vykonat.

I stalo se pak onoho dne, když přišel čas úkolu tohoto, že Ježíš - neboť to je ten Obětovaný, Beránek Boží - chtěje učinit zjevným toto své dílo oběti a vykoupení ze zajetí nepřítele božího lidu, musel tento svůj úkol před očima vykupovaných i před neviditelnýma očima nepřítele učinit zjevným.

Dal přivést oslátko - symbol trpělivosti a mírnosti - vsedl na ně a vjel do bran zjevného města Jeruzaléma. Touto významnou chvílí počíná golgotská oběť, mysterium vykoupení a spasení.

Právě v tentýž čas ocitl se Ježíš v branách duchovního Jeruzaléma, lidského nitra, v lidské duši i duchu, v mysli a v srdci. Vstoupiv tam, zřel strašlivou zkázu, zpustošení, hrůzu a smrt. I zaplakal nad ním. Zaplakal netoliko nad vlastí pozemskou, Jeruzalémem, městem zjevným, ale plakal i nad městem duchovním, jímž je člověk sám.

Když mnozí Jej vítali a květy pod nohy kladli, tu neradoval se nad tím, neboť věděl, že tatáž ústa, která volají: Hosana - současně kletby a mnohá hříšná, nenávistná slova mluví.

Tak jako tehdy, tak i nyní je. V každý velikonoční čas oslavují lidé vstup Ježíšův do Jeruzaléma. Mnohé modlitby a zpěvy jako krásné květy pod nohy Jemu padají, mnohá volání: vítej - se ozývají. Ale za slavným vjezdem Ježíše stojí Golgota, a na tuto Golgotu tytéž ruce Ježíše vedou, které před chvílí květy v rukou měly. Ústa, která Hosana volala, křičí nenávistí, a srdce, v němž sídlí mnohé zlé skutky, Ježíše přibíjejí na kříž. Zas a zas vstupuje On i do duchovního Jeruzaléma, do lidského nitra, ve svatý den velikonoční. Zas a zase se hrozí jeho zpustošení, a pláče nad ním. Přichází k mystické obnově oběti své ...

 

Až chrámy Země se ozvou písní, jež připomíná slavné: Hosana - Požehnaný, jenž přichází - ty odejdi do ticha a rozjímej. Představ si, že Ježíš Kristus, Beránek Boží, vjíždí na oslátku do bran jeruzalémských, přioděn jsa láskou, dobrotou, mírností a trpělivostí, že vstupuje do tvého nitra, do duchovního Jeruzaléma.

Kéž nehrozí se Ježíš, Beránek Boží, vida jeho spoušť a zkázu. Kéž nezapláče nad ním. Amen.

 

 

Příprava k Velké noci

 

Dále vedu tě, duše, cestou, na níž zblízka a důvěrně nahlédneš do skutků Ježíšových. Zbystři mysl svou a oko své upři k obrazům, které budou ukázány.

Poznala jsi Ježíše, toho Beránka Božího, který sestoupil do zajetí lidského nepřítele - ďábla - aby zbořil jeho pyšný hrad, který vystavěl ve městě Božím, v člověku. Poznala jsi Ho ve chvíli pláče a smutku, když svým vysokým Božským vědomím, svým okem Otce Stvořitele patřil na místo vybudované s tolikerou péčí a láskou.

Toto oko vidělo věk minulý i budoucí. Jeho vědomí, překypující soucitem a láskou k zajatým vězňům, bylo spalováno nezměrnou trýzní a nezměřitelnou touhou po vydání sebe do všech těch lidských životů, které propadly neodvratné smrti, neboť porušením počáteční neporušitelnosti propadl život i bytí člověka zákonům zániku a zmaru.

Bylo to však myslitelné pro velikou lásku Boží, která s láskou člověka tvořila, s ní ho vedla, jej učila, aby s nekonečnou trpělivostí čekala, až on se vzpamatuje z bloudění a zaměří svůj krok zpět na cestu do ráje?

Již tenkrát, když plamenný meč anděla vyháněl a odváděl člověka z duchovního ráje, tato láska Boha Stvořitele byla proniknuta soucitem s nešťastným člověkem a potají, bez jeho vědomí připravovala čas, kdy přistoupí k činu své lásky, kdy sestoupí za člověkem do jeho temnoty a posílí a obnoví zemdlené duchovní tělo člověka světlem své lásky, silou svého přímého Slova, aby toto lidské tělo bylo schopno trvání, i když pominou částice, z kterých je složeno.

A nyní, hle, co se stává? Tajný úmysl Boží lásky se stal zjevným. Slovo této lásky si utvořilo Tělo, stalo se Ježíšem Kristem. A tento Ježíš Kristus ocitá se tváří v tvář dílu, které si zvolil vykonat, které toužil naplnit a dovršit tak, aby navždy stálo jako zjevný, poznatelný čin věčného Boha na věčné časy před zrakem celého lidstva. A protože Země lidská je zkušebním a úhelným kamenem celé příští vesmírné stavby, jsou její děje znamenány a zjevovány všem.

Když tedy Bůh zatoužil projevit čin své lásky, tu musel do této podivné zemské vlasti jít, tam žít a projevovat se tak, jakoby sám byl jejím tvorem. Musel skrýt svou Božskou tajemnou tvář a zastřít ji tváří syna člověka.

Hle, duše lidská, zde spatřuješ tuto tvář tesklivou a plačící, neboť ne strach z lidských bolestí, které na sebe vzala svou podobou člověka, ji skličoval, ale tíha, přetěžká, přehrozná tíha lidského provinění minulého, přítomného i budoucího i celé nekonečné moře utrpení, které bylo vyvoláno proviněním člověkovým a stále je vyvoláváno - toto vše nachylovalo zastřenou Božskou tvář Ježíšovu ke smutku, úzkosti a bolesti. Jeho pláč byl pláčem celého lidstva, Jeho vzdechy byly vzdycháním lidstva, Jeho pot byl smrtelným potem tisíců dobrých i zlých, spravedlivých i nespravedlivých, neboť všichni mají hrůzy smrtelných potů, všichni v hrozných úzkostech stojí před smrtí a všichni nezměrně trpí tělem i duší, celým svým lidstvím.

Právě tento vidoucí pohled Ježíšův, toto Božské vědomí, v němž zaznamenány jsou všechny lidské bědy od počátku až do konce, byl nejstrašnějším utrpením Páně. Svou přímou účastí na všech těchto lidských bídách přiblížil se k člověku tak, že se stal takřka jím samým a spojil se s ním co nejúžeji na věky.

Hle, obraz zahrady Getsemanské. Od pláče nad Jeruzalémem se úzkosti a smutky Ježíšovy stupňují takovou silou a měrou, jak se přibližuje Jeho Golgota a jak se víc a více ponořuje do lidství.

Úkolem tvým, duše lidská, v prvních dnech svatého týdne, je toto blízké přiblížení se k Ježíši a porozumění Jeho bolesti, jak ti je nyní ukázána. Ponoř se cele do Kristovy oběti v Ježíši, v němž On sám zastupoval Boha u lidí a lidstvo u Boha. Přemýšlej, co tím učinil pro každého zvlášť, tedy i osobně pro tebe, neboť plakal tvojí slzou minulou, přítomnou i budoucí a Jeho smrtelná úzkost je táž, s kterou tvé tělo umíralo a umírá. Tak jako se stal celým člověčenstvem, tak byl i tehdy tebou samotnou, tvé věci nesl, tvým věcem pomáhal, tebe vykupoval a vyváděl ze zajetí tvého nepřítele - ďábla.

Tím vším se s tebou spojil tak, že jedno jste byli a jedno budete navždy. On tuto jednotu zná, jen ty o ní dosud nevíš. Poznej ji tedy a uvědomuj si ji.

 

 

Stupně Kristova utrpení

 

Vstup, duše, na další stupeň, blíž a blíž ke golgotskému kříži. Skloň hlavu svou níž k ramenům, neboť kolem tebe jde neslyšným krokem postava tak věrně lidská, že takřka vidíš oko s temným obrvím, vlas tak jemný, že i lehký vánek větru jím pohrává, líce spanilé jak mívá nejkrásnější panna, ruce tak bílé, že se zdají až průsvitné, a postava tak vznosná, jakoby nohou neměla a vznášela se vnitřní silou nad zemí.

A což její čelo? O tom více slyš. Jako slunce by na něm sídlilo, jak hvězdy by se na něm mihotaly, jak nejkrásnější květy by z něho vyrůstaly, jak stékaly by z něho stříbrné vody. Kdo může vypovědět krásu tohoto čela, jež se stalo čelem Ježíšovým? Mělo tvar i podobu lidskou, a přece svítilo jasem a krásou, že lidé ustupovali před ním, bojíce se zjevu tak zázračného.

Jen jeden člověk před Ním neustoupil, jen jeden se nesklonil před majestátem této nadzemské krásy, zahalené lidským tělem. Kdo byl tento člověk? A byl to vůbec člověk?

Marně bys, duše lidská, dumala nad jeho jménem, marně bys rozmýšlela, proč on jediný, blízký a na oko oddaný učedník se stal vykonavatelem rozsudku smrti nad Ježíšovým lidstvím, kterým bylo právě Tělo Ježíšovo, podobné tělu lidskému.

Žádný člověk na Zemi, židovské soudce nevyjímaje, nesměl se dotknout Ježíšova těla. Marně na Něj číhali pochopové, marně Mu vyhrožovali kněží. Byl nedostupný, nebyl to člověk podléhající zemským zákonům, ale byl to Zjev Boží a pro Něj platil jiný zákon Božího úradku. Protože On jej znal a s plným vědomím se mu z lásky k člověku podřídil, přijímal jeho naplnění podle času určeného Jím samým již před svým tělesným přioděním.

Čas se přibližoval, duchovní vědomí Ježíšovo čekalo jen na tajné znamení, kdy rozestoupí se brány zemské a ten, s nímž přišel Ježíš změřit síly, se ukáže zjevným a počne zase on své dílo, spočívající v uchopení Ježíšova lidství, jeho Těla, aby na Něm byla vykonána celá strašlivá kalvárie, neboť toto Tělo Ježíšovo představovalo celé lidstvo i s jeho pádem a tím i odsouzením k smrti. Všechny tyto tresty vykonával on, ten nepřítel člověka, jeho mučitel a trýznitel - ďábel.

Když ďábel pocítil svého protivníka, dobře vytušil jeho úkol a záměr, tu vystoupil se svými pomahači, vyhledal pomocníky lidské, vstoupil do nich a šel proti Kristu.

A nyní se, duše, ocitáš ve večeřadle, ocitáš se v duchu na onom posvátném místě, kde poprvé setkal se Ježíš tváří v tvář svému nepříteli, který v ten večer do Jidáše vstoupil. Služebníci jeho zmocnili se taktéž všech mučitelů Ježíšových.

Nežli se toto stalo, byl Ježíš hotov s úkolem zvěstování Otcova Slova. Toto Slovo povědělo vše, co člověku je třeba znát a činit, aby svou obnovu a vysvobození z rukou nepřátel dotvrdil a stal se hodným obnovení božího synovství také svým dalším životem, svou ochotou a vůlí.

Aby však člověk nebyl ponechám již sám sobě, ale duchovně a vnitřně se mohl spojovat s Kristem, svým Vykupitelem a čerpat od Něho ustavičnou posilu a osvícení, tu slavnostně se Ježíš zavázal před očima nepřítele, který do Jidáše vstupoval, že se neloučí s člověkem, i když sám se vydá lidské smrti. Zavázal se, že zas a zas mezi lidmi bude žít, pro ně opouštět svou nedostupnou Božskost a v mysteriích živého chleba se spojovat s člověkem.

Protože dobře znal člověka, který si nedovedl duchovně představit Kristovo sestoupení a spojování se s Ním a který nebyl ještě vyvinut k niternému soustředění, v němž by mohl Krista přímo pocítit, tu veliká láska a moudrost Ježíšova učinila svatý akt proměnění chleba a vína v mystickou svou podobu. Tak zpřístupnila se každému člověku.

Tento svatý akt večeře Páně převyšuje vše, co člověk může posoudit. Právě tímto, po Golgotě nejvyšším činem lásky, dokonale zvítězil nad nepřítelem. Zvítězil tedy ne jednou, ale vítězí denně a stále, kdykoli dosáhne tohoto mystického spojení s člověkem.

Co učiníš, duše, s tímto poznáním? Budeš se jen podivovat? Toť málo. Ty půjdeš s Ježíšem, s Jeho úzkostí a bolem za celé lidstvo, neboť co tobě zjeveno, celému lidstvu zjeveno. Přišel čas. Zastupuješ v nynějším golgotském čase lidstvo, které je vyznavačem Krista. V Jeho jménu a v Jeho čele půjdeš v den večeře Páně a postavíš se s Ním tváří v tvář nepříteli, který sestoupil v člověka, aby úskokem se zmocnil Krista a za lidské pomoci vedl jej na Golgotu. Ty ve svatý den záslibu Krista v mystickou jednotu s člověkem vstoupíš v duchu společně se všemi dobrými učedníky Páně do večeřadla a dobře si uvědomíš Kristův záslib. Bude ti podán chléb a víno samotnou rukou Ježíšovou.

Tímto svatým obrazným dějem zaslíbí se Kristus tobě a ty Jemu. Vstoupíš s Ním v jednotu a budeš od té chvíle přijímat Krista vždy, kdykoli v tichu a vroucím pozdvižení mysli, slova i citu se pozvedneš k Němu a celým srdcem zatoužíš po spojení s Ním. Budeš-li tak často činit, tu staneš se požehnáním Země. Přes tebe a z tebe budou vycházet Kristovy milosti, Kristova láska i účast na všech tvých věcech i věcech tvých spolubratří, s nimiž v lásce žiješ a za něž budeš prosit.

Když si ve stavu rozjímání uvědomíš, že přišel Kristus v čas Golgoty na Zemi pro vítězství a nyní mysticky k tobě, aby tentýž akt skrytě u tebe a s tebou vykonal, tu On s tebou a ty s Ním společně jste přemohli a zvítězili nad tím, který v úlisné jidášské tváři dovedl Kristu na oko posloužit, aby tím více sítě své rozložil, tu z hloubi duše zavolej:

 

Ježíši Kriste, s Tebou jsem spojena na věky. Přijmi duši mou do srdce svého, Ty můj dobrý Pane, Mistře, Učiteli i Kriste Spasiteli, vstup do srdce mého a nikdy mne již neopouštěj. Chci si zasloužit Tvé přítomnosti. Amen.

 

 

Pnící kříž - modlitba Velkého pátku

 

Ó, ruce spanilé, květy bílé, mystické růže Kristovy lásky - do vás snad vstoupila všechna nesmírná láska Boží. Rozpřaženy jste k objímání, když vás vysoko od země vztyčil nepřítel, aby se kochal z vaší malomoci.

Ruce, vy toužící ruce, které ustavičně hladily lidské nitro, které na svých loktech hýčkaly lidské duše, vy vysoko jste se vzepjaly v jediné nesmírné muce, jíž byla touha po obejmutí člověka a přivinutí jej na prsa, v nichž steré, tisíceré vzdechy člověk vyvolal.

Žádný tvor světa nemůže pochopit nesmírnost muky té, když smrt těla znovu jste se musely vzdálit od člověka, byť stokrát se z vin kál a tisíckrát sliboval polepšení a bez konce ujišťoval Tě, Kriste, svou vírou i láskou.

Kolik bolestí vešlo v srdce Tvé, Kriste pnící vysoko nad lidskou Zemí, když Tvé oko hledělo do budoucnosti lidské. Dobře jsi věděl a znal, že horší než mučení těla jsou muka milujícího srdce, je-li v lásce zhrzeno, oklamáno a zrazeno, nedoceněno a neoceněno.

Tato muka byla nad všechny muky kříže a pohled na příští lidský čas, vyplněný novým hříchem, novým pádem člověka, byl tou pravou Golgotou, Tvým mystickým křížem, na němž se mučila a křižovala Tvá láska. Jen tato muka, vnitřní a strašná, o nichž člověk tušení nemá, vyvolala proudy Tvé krve, té vzácné vody duchovní, v níž bylo ponořeno Tvé Božství.

Tvé čelo se jí orosilo, Tvé ruce ji vydaly jako přenesmírný dar Zemi, z nohou Tvých stékala a oblévala tuhou Zemi, která zdánlivě v sobě nemá duchovního života. A hle, sotva krev napojila Zemi, tu ona se zachvěla. Vše, co živé i mrtvé se zdálo, třáslo se a ožilo, jakoby kvílelo tisíce časů a hrozilo se své porážky.

Tvá síla prostupovala Zemi. Tvá krev ji proměňovala v původní čistý stav a duchovní bytí.

Tvé rámě se třáslo v muce a ústa mluvila poslední slova znějící lidským zvukem. K Otci ses vracel Duchem, a Duše Tvá, ta, která v krvi Tvé byla, se snoubila se Zemí, splývala s ní a očišťovala ji pro slavnou dobu příštího trvání. Do srdce padá rána a bok je otevřen na znamení věčného otevření srdce Tvého člověku. Je otevřeno, i když tělo mizí a proměněno nastupuje určenou cestu Vzkříšeného.

Stojím před křížem Tvým, Kriste, dnes mi tak vzdálený i blízký, a duše má neví, zda se má radovat, nebo rmoutit, zda plakat nad mukou Tvou, nebo v radosti se uklidnit, že dílo dokonáno.

Ó, Kriste, Spasiteli, Pane předobrý, obojí činím. Pláči nad sebou, neboť vím, že Tvá Golgota byla připravena slabostí a hříšností mou, lidskou, která od počátku Země se protivila poznání Tebe jako Lásky.

Uvědomuji si v této chvíli před křížem Tvým zjevným i skrytým, proč ses k němu připoutal, jej nesl a na něm se dal ukřižovat. Konal jsi tuto zjevnou i skrytou oběť pro každého, kdo dnes k Tobě oči upíná. Uvědomuji si vinu svou na Tvé oběti i muce zjevné i skryté, kterou jsi podstoupil. Tíha tohoto vědomí mne velice skličuje, že se zdám nehodnou jít k Tobě, k Tvému kříži.

Cítím tíhu Tvého kříže na svých ramenou a zoufalá bych byla, kdybys Ty sám, Kriste předobrý, tak laskavě a útěšně svou svatou Večeří se mnou nevybídl mne k radosti a štěstí. Vždyť věděl jsi ve chvíli Večeře, o niž ses s učedníky podílel, že dáváš nesmírný dar i těm, kteří se již potají na Tebe umlouvají. U vědomí této Tvé oběti, lásky, u vědomí a ocenění Tvého daru, jímž nabídl ses duším lidským a tím i duši mé k ustavičnému obcování s Tebou, stojím dnes před křížem Tvým s velikým pohnutím, s hlubokou vděčností a se slovem nesmělé prosby:

Pane můj předobrý, Lásko nevýslovná, odpusť, ach odpusť vinu mou, která zatížila Tvé rámě křížem obtěžkané. Vím, že marno by bylo prosit, neboť vina je příliš velká vůči Tvému přikázání i vůči laskavému naléhání a doporučování, že bez Tvé lásky, bez Tvého milosrdenství nemohl by spravedlivý Soudce odpouštět.

Tvé láskyplné toužící rozpřažené ruce na kříži volají a přitahují mne blíž a blíž k Tobě, když na kříži Tě vidím svým duchovním zrakem a vnitřní představou. Krev z Tvých ran, ta vzácná síla Božích podstat, i na mne kane, omývá mou duši, obnovuje ji a naplňuje přesvatými silami Tvého Božství, do kterého skryta je láska Boha mého.

Ó, obejměte mě, mystické ruce Krista ukřižovaného, přiviňte mě silně a pevně, abych v náruči Boží a na srdci Kristově spočívala v blaženosti a radosti, abych mohla děkovat za všechnu lásku, se kterou lidstvo a tím i mne objímají.

Ó, ruce krásné, dávající, hladící i konejšící, ruce, do nichž vstoupila a skryla se láska Boží, láska mého drahého Beránka ukřižovaného, jenž pro mne před očima mýma na kříži pní - obejměte člověka a uklidněte lidské nitro nejvyšším požehnáním, dotekem kříže Ježíše Krista.

 

 

Dokonáno jest

 

Když u kříže jsi skončila svoje rozjímání, duše, Mistrem vedená, tu ještě jednou vzhlédni vůkol sebe, aby sis dobře vštípila obrazy viděné niterným zrakem. Sledovala jsi v nich Pána po několik krátkých dnů lidského času, v nichž zachyceny jsou Písmem nejvýznamnější události zjevných osudů Ježíše Krista. Začala jsi dnem, kdy vstoupil do neviditelného města Jeruzaléma, aby v něm viditelně i skrytě konal dílo své oběti tím, že zastřel svou Božskou výsost v lidském těle, a jako takový podstupoval úděl bolesti a smrti.

Proč tak učinil?

Učinil tak proto, aby svou Božskou mocí, skrytou v těle lidském, přemohl ďáblův zákon, kterému člověk propadl tím, že v jistém čase se odklonil od dobrého čistého myšlení a počal v sobě pěstovat myšlenku, kterou přijal od svůdce v ráji.

Když ďáblu bylo dovoleno, aby pokoušel člověka, jak pevný je v dobrém a čistém, tu člověk neobstál a dal se zlákat na pohled skvělou nabídkou svůdce. Jakmile však připustil jen možnost jiného činění než jakým dosud žil přijímaje Boží jemné, čisté a krásné popudy k svému vyvíjení, tu dostal se pod vlivy opačné a připustil šálení svůdce. To byl nejstrašnější okamžik v lidském vývoji.

Následky tohoto prvního potřísnění absolutní čistoty neseš ještě dnes i ty, duše. Rodíš se v Zemi studené a málo osvětlené, bojuješ se všemi možnými obtížemi každou hodinu, každý den, neboť počáteční provinění jako strašná kletba postihlo celý lidský rod. Svůdce tohoto rodu se stal jeho pánem. Jak panoval a panuje, to dokazuje utrpení člověka.

Jako hrubý vládce často bičuje otroky a nutí je, aby vykonali nejtěžší práce a nedbá na jejich sténání, tak počíná si ďábelský pán s každým člověkem. Člověk mu propadl a stal se jeho otrokem. Bez milosrdenství, bez soucitu, chladně a krutě jedná a vykonává soudy. Čím více přijímá člověk do své duše zla, tím více a více propadá zákonu jeho vlády a trestu. Člověk se ocitl v bludném kruhu: hřích a trest, hřích a trest - stále dokola se kolo točí. Nad tím je kamenná tvář mučitele, neznající slitování: Jen úpěj si, úpěj, duše mi propadlá, tím více se ještě oslabuješ a mně propadáš. A až přijde den soudu, ty nenapravitelná, mou budeš na věky. -

Tak mluví tato ústa v kamenné tváři mučitele.

Tento hrůzyplný obraz ukazuje ti, duše, Mistr tvůj, abys konečně poznala, kdo trestá člověka. Ne Bůh dobrý a láskyplný, ale ten, který stál blízko kolébky lidské a uzmuv člověku mléko mateřské, podal mu láhev jedu, neboť toužil přivlastnit si toto skvělé dítě Boží, tak krásné a nadané.

Když pak Otec těchto dětí musel slýchat jejich nářky, když měl přihlížet k jejich trýzni, když se díval, jak dítě v temnotě úpí a Jeho milosrdenství se ustavičně dovolává, když jejich výtky rozdíraly srdce Otcovo - neboť zdálo se ubohým dětem, že ten Bůh, o Němž již zvěst do země přišla, je příliš krutý, příliš trestá a pronásleduje nevinné - tu chtělo se Mu volat dolů k postiženým: Proč voláte mne nyní? Já jednou jen trestal jsem vás, neboť dobrovolně jste se přiklonili ke zlému. Zákon, jenž byl dán na počátku, nemožno rušit. Kdo pomoci vám může nyní? -

A přece tato slova nebyla pronesena, zůstala jen v mysli Pána. Člověk je neslyšel, ale přec jiné Slovo k němu našlo cestu, přímo tam, kde bylo sídlo ďábelského panovníka a jeho komonstva. V Zemi Egyptských, přes sochy modloslužebníků vysoko k nebi vztyčených jako k výsměchu Pánu pravému, tam Slovo Boží vyhledalo si muže čisté a ponejprv promluvilo. V tomto Slovu ponejprv se ozvala láska Otcova ke svým Dětem, ta láska, která trýzněna byla jejich mukou. Byl dán příslib Mesiáše.

A tento Mesiáš, Bůh sám, v podobě jednoho z lidských synů, se odvážil toho, co člověku se zdálo nemožným. Sestoupil, stav se člověkem svou podobou, do království ďábla, a šel s ním vyřídit účty. Jakmile vzal na sebe podobu lidského těla, stal se navenek i On jeho poddaným a mohl se od něho nadít stejného, čím ďábel sváděl a trestal skutečného člověka. Proto ne nadarmo mluví písmo o svádění Ježíše poprvé zlomeno bylo kolo strašného lidského osudu. Zlomeno bylo Kristem, Jeho obětí sestupu do člověčenství a v něm prožitým utrpením i smrtí těla.

Dříve než odejdeš z hory Golgotské od Krista v člověčenství zmučeného ke Kristu vzkříšenému, Přemožiteli zákona lidské smrti, tu ještě se ohlédni v duchu zpět na cestu ke kříži. Znovu si v duši představ všechny obrazy, rozjímej nad nimi a pevně si je ulož v paměti. Snaž se jim porozumět.

Kristu ukřižovanému naposled vzdej dík a pomalu se ubírej v zamyšlení od Velké noci k Novému ránu. Amen.

 

 

Radost Velikonoc

 

Je nevlídno a tesklivo v duši lidské v čase, kdy Země je bez květu, kdy vichřice občas přes okno zahučí, jakoby kvílela nad pustotou Země, kdy nepříjemný déšť z oblak padá a nohy zapadají do zemského bláta. Tu duše toužebně vzhlíží k oblakům, po slunci pátrá a těší se jak malé dítě na den, až ono kouzlem tajemným a skrytým počne měnit nevlídný obraz země v čarokrásnou vidinu. A když se čas tepla slunce přiblíží, tu se duše ohlíží kolem sebe, nabírá dech, aby mohla co nejvíce pojmout té skryté neznámé síly, která vane a proudí vzduchem, všechno prostupujíc, všechno měníc přímo zázračně.

A hle, pojednou uslyší líbezný ptačí hlas a v šedivém trávníku najde bílý čistý květ, květ jara, prvního zvěstovatele celé té krásy, kterou brzy země rozkvete. Tu marně se ptá: Odkud přicházíš, ty divuplná sílo, jež rozradostnit dovedeš lidské srdce, že se těší a plesá, že nastal nový čas, čas slunce, světla i tepla. Tak dlouho čekala jsem na tebe, že zaplašíš teskné stíny, probudíš spící zemi a oděješ ji krásným rouchem, šatem z květů, hebounkých lístečků a mnohých jiných krás?

Hle, duše, celý ten obraz předvelikonočního času, obraz viděný očima těla, má zobrazit nejen zemi a její tajemné děje jarní obnovy, ale má tvému duchovnímu citu a vnímání, jež je okem duše, ukázat, že za ním je skrytý obraz duchovní, v němž přírodou je lidská duše. Tak jako příroda byla utvořena pro potěšení obyvatel Země, tak i ty, duše, byla jsi učiněna pro ozdobu a krásu ráje nebeského.

Aby příroda mohla plnit svůj úkol, dostává od slunce tajemnou životodárnou sílu, která neviditelně působí na její růst a vývin ke kráse. A ty, duše, dostáváš sílu pro svůj rozkvět do krásy od Slunce, které je neviditelné pro tvé zemské oči. Kdyby je mohly uvidět, tu tvé zemské oči by se spálily v jeho jasu, v jeho teple a kráse. Proto musí být toto duchovní Slunce před nimi skryto a jen neviditelně, ve skrytosti posílat k tobě paprsky síly pro tvůj růst a zkrásnění.

Ty ses na dalekém svém počátku provinila proti svému Stvořiteli, který byl pro tebe takovým krásným Sluncem, které svítilo na tebe a tvořilo tě k životu. V zoufalé bolesti nad tvým proviněním jakoby toto Slunce slzy zaplakalo a kvílelo. Tyto slzy, jež padaly na tvou tvář, počaly ji měnit k nepoznání. Ano, Božské Slunce plakalo a nános slzí bolesti navršil se jako těžký příkrov na tebe tak, že jsi přestala Slunce vidět. Skrylo se a tys upadla do těžkého duchovního spánku, v němž jakoby v tobě života nebylo a jenž se podobal smrti.

Hle, toť duchovní obraz lidského nitra v čase předgolgotském. Jemu se proto podobá obraz zemské přírody v čase předvelikonočním. Srovnej si tyto obrazy v duši a dlouho se na ně dívej. Když si uvědomíš jejich podobnost, tu překroč čas, kdy země čeká na své vzkříšení ze spánku, a podívej se na ni, když slunce se k ní již blíží a dává jí novou krásu.

Podívej se kolem. Jak se lidé zradostní, jaký úsměv krášlí jejich tváře, znamenané mnohou jizvou utrpení. Pták nad hlavami letí a zpívá krásně, lidé hledí za ním vzhůru a touží vzlétnout s ním vysoko k slunci blíž. Cítí, že tam nahoře musí být ještě tišeji, krásněji a volněji, že člověk by snad blahem zaplakal.

Když uvidíš tento obraz lidské radosti, co učiníš? Tvé vnitřní oko si musí představit, že ses vznesla vzhůru za oním pějícím ptákem, blíž a blíže ke slunci, jež se tak rozzářilo nad hlavou člověka. Ale místo hvězd na obloze, místo hmotného slunce, musíš uvidět jiné Slunce, Slunce duše tvé, Ježíše Krista. Ten z tebe snímá v tomto velikém proměňujícím čase celý ten těžký příkrov bolestných slzí tvého Stvořitele nad tvým proviněním, jímž byla duše uspána k duchovnímu spánku. Odnětím tohoto těžkého příkrovu, který tížil duši jako sněhová závěj zemi, jsi volna a vzkříšena ke své původní kráse.

Když překonal Kristus, láska tvého Stvořitele, smrt lidského života, tu vlastní rukou sňal hrobový příkrov z tvé duše, aby i ona vstala z mrtvých, aby v ní zazpíval nový život, nový rozkvět, aby ruku v ruce se Vzkřísitelem nastoupila znovu duchovní cestu, aby vyvinula svou původní krásu.

Na obloze tvého duchovního života se rozzářilo nesmírné, krásné Slunce. V jeho životodárné síle, v jeho teple, rozkveteš jako nádherný květ nebeské zahrady. Utrpení zavlažilo tvůj kořen, jenž v zemi rostl, a on znovu ožije a zazelená se novými výhonky. A Slunce, Kristus vzkříšený, Stvořitel tvůj a Jeho láska, přitáhne lodyhu květů, které v tobě rozkvetou, na svém paprsku přímo do své náruče.

Abys však zůstala si vědoma těchto všech věcí, tedy denně dnem vzkříšení Páně počínajíc po celý čas velikonoční v duši si představuj a v myšlence opakuj:

Jsem květem, jenž ke spánku byl uložen. Slunce, Kristus, mne probudil k novému životu, obnovil mou duchovní sílu teplem své lásky, která mi svítí a prozařuje mou zkřehlou zimomřivou duši, zeslabenou dlouhým spánkem duchovním.

Otvírám vstříc náruč svému Slunci, Kristu vzkříšenému, a přijímám od Něho světlo a teplo, přijímám sílu pro vzkříšení duše k novému životu.

Přitom můžeš i ruce rozpřáhnout k neviditelnému Slunci, vzkříšenému Kristu, pak je můžeš na prsou zkřížit v hluboké úctě a pokoře i vděčnosti a modlit se:

Děkuji Ti, Kriste, za Tvé nesmírné vykupitelské dílo, děkuji Ti za milosti, které mě obnovily k novému krásnému žití po Tvém boku ve světle Tvém i v lásce Tvé, kudy kráčí svatí Boží, vykoupení Tvou krví, krví Beránkovou. Díky a chvála Tobě. Amen.

 

 

Vzdávání slávy a chvály

 

Chválu i slávu vzdávejme Pánu našemu Nejvyššímu, jenž na výsostech přebývá. Poslechněte hlas andělů Božích, kteří v plesání velikém Pána z hrobu provázejí ...

Když povstal Pán ku pomoci člověku, tu prvně pokynul služebníkům v šatech andělských, aby se chopili cípu Božího šatu a provázeli Pána svého od počátku až do konce.

Tak zaplesal svět Boží v ten první čas, kdy mu bylo oznámeno, co Pán připravuje. Vyšli tedy služebníci, oblékli roucha svých hodností a těla jejich z průsvitných září vroubila cestu od nejvyššího světa až k nejnižšímu. Činila tak hradbu proti světům nečistých duchů, aby jejich oči nepokálely svatost Syna nebeského Otce, jenž v úkrytu i z úkrytu svých nejčistších tvorů sestupoval do nižších a nižších rájů, až se dotkl Země božího lidu.

A jako na počátku chránili nebeští Tělo Božího Syna, jenž na Zemi podobu syna člověka měl, tak opatrovali Tělo po celý čas jeho pobytu na Zemi.

Když v čase svatého týdnu více a více se ukrývala Božská síla do nitra a tělesná podoba se víc a víc zhušťovala, tvrdla a stávala se tělem celého lidstva, tu my, andělští duchové, pracovali jsme na proměňování Božského v lidské. Prostupovali jsme svými těly postupně od nejčistších a nezřetelných až po nižší a nižší, abychom umožnili proces, jímž lidské tělo prochází jsouc nuceno přijímat potravu.

Tělo Pána se stalo dokonale hmotným, aby mohly být v něm zjevny všechny účinky strašlivého ztrýznění, aby mohla být promluvena slova: Ejhle, člověk! -

Obraz člověka ukázaný v takové věrnosti, že zachvělo se oko i srdce každého, kdo obraz tento spatřil, naznačoval bezmocnost člověka v ruce katana, jímž se stal ďábelský pán. Ano, tak bezmocní, tak slabí a ztýraní jste byli vy, lidé boží. Tak vidělo vás naše duchovní oko, tak také Tělo Božího Syna zjevně muselo vypadat.

Ó, lide boží, pláčete a rmoutíte se nad zmučeným tělem Ježíšovým a v den Velkého pátku na kolenou líbáte tělo zmučeného, jenž v obraze kříže se vám ukazuje. Co my jsme měli dělat v ten čas, kdy vědomě i vidoucně sestupovali jsme a připravovali podmínky pro všechna mučidla, aby dobře a silně mohla své stopy zanášet do Těla, které jsme na svých loktech hýčkali v podobě nemluvňátka, které jsme přiváděli do chrámu v čase určeném jako spanilé pachole.

A když míjel čas a tělo do mužnosti dorůstalo, když kreslili jsme jeho obrys do prostoru, obrys vznosný a krásný, jakému rovno nebylo, tu srdce usedalo nad krásou podoby člověka, jehož vzor jsme viděli ve zvláštních chvílích vnitřních prožitků, abychom dovedli podle něho upravit Tělo Božího Syna, tu bezmezná bázeň naplňovala naše vědomí, bázeň i úcta před dovednou rukou Stvořitele, která do tak dokonalých tvarů vtělila ducha člověka. Tak viděli jsme Ježíše jako vzor dokonalé lidské krásy.

Kam se poděla tato krása, když byla vydána v ruce hrubé a nečisté? Kříž na Golgotě zahalil ji rouškou tesklivou, rouškou zhanobení, pod níž krása byla jako krása nebeských hvězd, zahalených potrhaným, těžkým a zsinalým cárem mraků v temné větrné noci.

Ó, žalno, truchlivo je tomu, kdo vidí obojí. Ti, kteří jen jednu podobu znají, neželí druhé, protože ji neznají. Ale oko božích andělů poznalo obojí, a proto jejich žal nad vámi byl těžký a hrozný, lidé boží, kteří jste krásu svou, jíž rovno nebylo, zhanobili hříchem, když Tělo Ježíše bylo zobrazením vašeho hrozného pádu do ruku satanových: ubité, zkrvavené a znetvořené.

A když Tělo zsinalé a bez života padalo jako list stromu smrtícím vichrem a mrazem sežehnutý, tu ruce naše nesly je jako těžké a sladké břímě k místu rukou lidskou upravenému, jež mělo podobu hrobu. Tam uložili jsme je tak, jak ukládá se tělo každého člověka. Pak složili jsme ruce na prsou a tiše stáli jako věrná, oddaná stráž, čekajíce na chvíli, kdy sladký Páně hlas nám oznámí, že On prokonal stav, v němž duch prochází branami říše posmrtné.

Jen tam, v tato tajemná a vám dosud skrytá místa sestoupil sám, neboť nemělo být svědků při nové smlouvě Boha a vládce pekel, jenž starou smlouvu musel z rukou upustit a hlasu Pána nejvyššího se podřídit. Co se dělo v ten čas, to anděl ani člověk neví. Byla to však osudná chvíle, nejvýznamnější ode dne stvoření. Ukazuje zvolna, ale jistě, kam až zašla převelká milost Boží, přenesmírná láska.

I vy, lidé boží začínáte chápat dosah nové doby, Nové smlouvy, Nového zákona, jímž je veden od toho času děj zemský i duchovní. Základ i počátek se stal právě v době, kdy Pán sestoupil do říše ďábla a tam s ním uzavřel novou smlouvu, kterou přísně vyměřil jeho právo i moc nad člověkem. Když se tedy Pán vracel z putování posmrtnými říšemi i peklem, tu nastala Mu nová cesta, cesta zpět vzhůru k Otci do slávy a radosti.

V tom okamžení, když skončila úloha Syna člověka a nastávala úloha Syna Božího, tu přišla chvíle, o níž mluvit slovy bylo by velmi těžké. Ten okamžik, kdy nastala proměna lidského v Božské, není pro lidské oko představitelný. Přitom naše ruce odpočívaly, neboť učinit tuto proměnu nebylo již v moci a síle naší. Tenkrát spatřilo naše oko takovou moc a sílu Pána, že padli jsme na své tváře a netroufali si zraků svých pozvednout. Ale sladký hlas Pána tak něžně a jemně se nás dotkl - a hle, tu stojí před námi Pán v novém šatu těla, jež mělo podobu dřívější, ale ještě jasnější, ještě krásnější, neboť sídlila v ní nejen láska, ale i moudrost, moc a síla a nekonečná a nebetyčná sláva Boha Otce i Ducha nejvyššího.

I zaplesalo naše srdce a naše ústa dotýkající se skvoucího roucha zvolala:

Veliký, silný, mocný a krásný je Pán náš, Pán nebe i Země, Jemuž všechno tvorstvo čest a chválu bez konce vzdává. Plesej, celé nebe - raduj se, Země. Hle, Pán tvůj v moci a slávě své kráčí uprostřed zástupů. Věčný život v Něm, věčná radost a krása. Aleluja - aleluja ... -

 

 

Koruna nebeské Královny

 

Kde Syn, tam Matka - kde Král, tam i Královna.

Lidé můj! Neznáš ještě plně mého tajemství a nevíš, kdo já jsem. Jsem Matka, když se rodí Syn, Ježíš Kristus, jsem Královna, když kralování, sláva i moc Nejvyššího zjevuje se ti v čase radostného zmrtvýchvstání Syna. A když záře Jeho hlavy víc jak slunce svítí a On korunu blažených na hlavu svou vkládá, tu odlesk její i na mou hlavu padá a věnčí ji svatozáří nebeskou.

Koruna má vzata je z koruny Boží slávy, neboť ona mi vše učinila. To stává se vyvoleným. To stane se i tobě, lide boží, až splníš vše, jak uloženo tobě, a zachováš se v čistotě a nevinnosti. Pak i tvá hlava zaskví se v odlesku slávy Boží, jež je korunou dokonalosti.

Milo je mi patřit na tebe, lide Syna Božího. Vidím světlo u tebe a mnohé dobré snahy. Ó, vytrvej, pracuj, bojuj a buď trpělivý. Boj těžký byl, však koruna je blízká. Vždyť září jí dnes Pán. A po Pánu já korunu obdržela jsem.

Z koruny své perlu vyjímám, a tobě, lide můj, k nohám kladu. Až uvidí ji vzkříšený Syn Boží, pozná, že je to prosba moje za vás, abyste ještě lépe a ještě rychleji spěchali cestou k svému slavnému vzkříšení, v němž předešla jsem vás já, Maria, Panna čistá, Matka nebeská a Královna andělská. Kéž následujete mne brzy.

Radujte se dnes, jako se raduji já, jako se radují andělé boží. Pán blízko jest. Aleluja.

 

 

Pozdravení Páně - modlitba po vzkříšení Páně po celý velikonoční čas

 

Pozdravujeme Tě, Pane, v Ježíši Kristu slavně z mrtvých vstalý. Před tváří Tvou, tak jasnou a krásnou, že blednou hvězdy i slunce, stojím v úžasu a klaním se Tobě.

Tak jako provinilá duše jsem stále tichá a dojatá pod Tvým křížem a plakala v bolesti své nad poznáním svého pádu, tak dnes stojím se ženami, které v památný onen den šly k Tvému hrobu, stejně užaslá a bázlivá, neboť veliký zázrak jsi učinil, že mu není rovno.

Hle, hrob prázdný je a anděl zvěstuje jako v čase vánočním novou radostnou novinu: Vstalť jest Pán, není Ho tuto. -

Což může uvěřit lidská mysl, že hrob ztratí svůj děs, že je v něm světlo, on otevřen, a Ten, který včera člověkem, dnes Bohem je?

Jen Ty, Bože všemohoucí, mohl jsi učinit tento neslýchaný děj, jen Tvá nejvyšší síla mohla otevřít hrob a odvalit kámen hrobový. Jen sláva a moc Tvá mohla se objevit jako znovužijící, znovutrvající, věčná a nesmrtelná v podobě vzkříšeného Ježíše Krista.

Ó, zmlkněte ústa, a jen ty, srdce mé, v tichu vroucnosti a obdivu k velikosti Boží patři na vzkříšeného Krista.

Radost blaženého srdce, radost duše, která prostoupena je vědomím, že Pán její v tento slavný čas pro ni přichází a k ní přistupuje, aby ji učinil podobnou vzkříšenému Ježíši - tak krásnou, jasnou a blaženou - tato radost je nad všechny nástroje zlatých strun, nad všechny žalmy díků.

Jen láska může běžet Tobě vstříc, Kriste oslavený. Jen tento cit je hoden přiblížit se k Tobě a popatřit do Tvé tváře, tak krásné a láskyplné, a dnes tak šťastné a blažené, neboť raduje se, že Otec člověka, své drahé dítě učinil hodným jeho původního místa.

Proto umlkám, drahý náš Spasiteli, a klaním se Ti celou myslí, celým srdcem.

 

(Chvíle soustředění a tiché obdivné úcty, chvály i díků.)

 

Přijmi mé pozdravení, přijmi můj dík, mou tichou modlitbu, a připoj vše k chvalozpěvům andělským, k velikonočnímu radostnému aleluja, které zní nebem i Zemí:

Veliký, silný a mocný je Pán nebe i Země, jenž v Kristu z mrtvých vstalém rozmnožil svou slávu. Aleluja - aleluja!

 

 

V e l i k o n o c e   2   (1952)

 

P o s t n í   č a s   d u š e   l i d s k é   S l o v e m   B o ž í m   v e d e n é

 

Postní modlitba

 

Beránku Boží, Spasiteli můj, Ježíši Kriste trpící!

V tento svatý čas, kdy ukázal jsi nesmírnou lásku k nám lidem svou velikou golgotskou obětí, přistupuji k Tobě, k Tvému přesvatému jménu s pocitem nejhlubší úcty. Mé rty neodvažují se téměř vyslovovat modlitby, neboť i já cítím se celou duší vinna na Tvém utrpení.

Ó, vím, že v tom nesmírném oceánu hořkostí a trýzně, kterou jsi okoušel v době golgotského utrpení, nacházela se kapénka nad jiné hořká a trpká, kapénka mé duševní nečistoty, která v Tvých ústech pálila a srdce Tvé nesmírně rozbolestňovala.

I já jsem člověkem, i já jsem duší lidskou, provinilou a zapadlou do tůní všelikých duševních nečistot a tím odsouzenou k trápení duše i těla. Tato poskvrna mých vin zanesla i mne do Země, kde hledala jsem očištění a vykoupení. Avšak těžko, přetěžko je na Zemi žít a neproviňovat se znovu a znovu proti nejvyšší lásce a dobru Božímu. Těžko obcovat s hříšníky a sám zůstat čistý, nenáviděn být a sám všechny lidi milovat, hanoben být a sám všechny chválit, pronásledován být a jiným přát pokoje.

I zaplétala se noha má jako noha všech těch, kteří do Země přišli pro své očištění a zušlechtění, do nových a nových provinění, do léček svůdcem nastražených. Jak mnozí ze Země horší odcházeli než přicházeli, tak i já.

Ó, jaké bludiště, jaký začarovaný kruh, v němž se člověk potácel, tápal, hledaje východiska, spásy a vysvobození, hledaje úniku z hrozných muk, do nichž jej nenapravitelná hříšnost uváděla.

Co modliteb bylo k Bohu vzneseno, co úpěnlivých nářků, co slzí, co nezměrné touhy po vykoupení ze jha hříchu a trestu. Nikdo nemohl pomoci člověku na Zemi, neboť nikdo na Zemi neměl moci ani síly k činu tak velikému, k činu osvobození a vykoupení člověka.

Jen Ty, veliký, svatý Bože, Stvořiteli člověka, Slovo Boží silné a mocné, Kriste láskyplný, jen Ty jsi znal cenu lidské duše, jen Ty jsi chápal a rozuměl slabosti a náklonnosti člověka ke zlému, neboť jsi znal tajemství stvoření, tajemství veškerého dobra a veškerého zla. A jestliže v Tobě je skryta nejen moc a síla Boží, ale také nejvyšší a nejdokonalejší Boží láska, nemohl jsi patřit na člověkovu duchovní bídu, na jeho zoufalé prosby, aniž bys sám v sobě nenašel soucit a milosrdnou lásku, která by byla schopna pro trpící všechno učinit, aby ulehčila břímě utrpení.

A jestliže je láska Tvá láskou Boha nejvyššího, je-li úžasná jako úžasný je On sám, pak z této veliké lásky Boha vyšel úměrně veliký soucit i milosrdenství, schopné nejvyšší nezměrné oběti.

I stalo se Slovo Tělem, stal se Bůh člověkem. Veliká, převeliká oběť Tvá, Kriste, počala se uskutečňovat jako dar Boha člověku, jako něco, co člověk nikdy nepochopí, neocení, pokud v těle Země žije. A když jsi počal svou pouť zemskou, když jsi žil jako jeden z těch ubohých, ponížených a ztrápených lidských tvorů, nad nimiž i nejposlednější ďáblův služebník pánem byl, tu i Ty jsi byl vystaven mukám lidského života. I Ty jsi prožíval hoře a trýzeň lidského života. I Ty jsi prožíval hoře a trýzeň těla i duše. Avšak co veliké a svaté bylo v Tobě, to se také projevilo. Co žádný člověk nedokázal, to dokázal jsi Ty, Kriste Ježíši.

Ty hanoben jsa, všem jsi dobrořečil, Ty nenáviděn, jsi miloval, Ty pronásledován, o svatém pokoji jsi mluvil, Ty mučen a křižován, prosil jsi Otce za nepřátele a katany své.

A touto úžasnou Božskou velikostí Tvou, silou Ducha i Duše své, jsi tak navždy nad nepřítelem zvítězil, neboť nebylo poskvrny na Tobě.

Toto si uvědomuji rozjímáním a můj duchovní zrak hledí na Tebe, Ježíši Kriste trpící, na Tvoji křížovou cestu. Dívá se na Tebe, na Krista, jenž dobrořečí, miluje a odpouští, sleduje duchovním zrakem celou Tvou křížovou cestu a uvědomuje si, co velikého jsi učinil svým sestoupením, svým životem mezi lidmi a posléze svým utrpením na kříži.

Jasně mi před duševním zrakem plane Tvé světlo, světlo velkých duchovních činů Tvé lásky, která vydala ze sebe celou tu nádhernou stupnici ctností, jež přineseny Tebou do Země, vykonaly úkol spasení člověka. Zvítězily nade vším svou čistou krásou, hodnotou oběti Lásky.

Pohleděla jsem takto do Tvého světla, Ježíši Kriste, které jsi zanechal nám lidem na Zemi, aby nám osvětlovalo cestu života, usnadňovalo kroky po ní a ukazovalo k vysokému krásnému cíli, k cíli žít tak, jako jsi žil Ty sám na Zemi. Tento pohled na Tebe, Kriste, probouzí v duši mé mnohé pocity. Především vroucí dík mi vchází na rty za činy Tvé lásky k nám lidem, tedy i ke mně, k duši lidské, procházející za mnohých těžkých podmínek a okolností životními zkouškami, utrpením i nástrahami nepřátel. Tvá oběť i mne vykoupila, Světlo Tvého života na Zemi i můj zemský život osvětluje a dodává mu určitých pevných snah, abych mohla i já zvítězit nade vším protivenstvím a žít tak, jako jsi žil Ty.

Podivujíc se v duchu všemu, co jsi učinil v čase golgotském, duše má touží dosáhnout všech ctností, kterými Tvůj lidský život byl ozdoben. A tak, rozjímajíc nad Tvým křížem, zahaleným rouškou smutku, jenž padl na celou Zemi vzpomínkou na Tvé utrpení, obnažuji duši svou až do nejmenších skrytostí, dívám se na ni, prohlížím její nedostatky. Ve Tvém světle více a lépe pozoruji každý stín. Hanbím se za všechno, co v ní objevuji, za všechno, co nedobrého v ní se ještě skrývá.

Lituji, hluboce lituji, že srdce své nemám podle Tvého, Kriste Ježíši, lásku svou podle lásky Tvé. Vroucně toužím přiblížit se k Tobě nejen modlitbou, ale i myšlenkou, slovem i skutkem svým, celým svým životem.

Volám k Tobě, Ježíši Kriste trpící:

Nauč mé srdce pokorněji trpět, nauč mne více milovat a žít podle Tvého vzoru.

Prosím Tě, Ježíši Kriste obětující se:

Vlévej do mé duše sílu, abych dovedla jako Ty pokojně, mírně a tiše snášet protivenství kříže života.

Děkuji Ti, Beránku Boží, za krůpěj krve Tvé, která skanula na mou hlavu z kříže Tvého a vykoupila mne tak pro život v Bohu, pro život v lásce, pro život věčný.

Buď stálou mou spásou, buď milosrdenstvím a odpuštěním pro mne ve chvílích Božího souzení.

 

 

Slovo Mistrovo v postní čas

 

Opět se rozezněl svatopostní zvon tichým teskným zvukem, opět zastřela se jasná Kristova tvář rouškou zjevného smutku. Neslyšným krokem přichází čas svatých velikonočních dnů, naplněných tajemstvím kříže. Mnohá modlitba k nebesům se nese, mnoho dojetí tísní lidské duše, mnohé slzy zalesknou se v oku lidí, rozjímajících nad obrazy cesty golgotské.

A co učiníš ty, duše lidská, omilostněná samým Bohem, jež vstoupila jsi mezi nejbližší, nejoddanější a nejvěrnější vyznavače Kristovy, mezi svaté mučedníky a apoštoly Páně? Ó, zajisté si neuvědomuješ toto vysoké postavení své, zajisté se rmoutíš sama nad sebou, že nejsi hodna slyšet Slova Boží, že nejsi schopna učinit sebe samu čistou, svatou a dokonalou.

Ó, nermutiž se srdce tvé, aniž se strachuj. Hle, ruka má opět je u tebe, aby podepřela rámě a Slovo mé znovu z úst vychází. Nuže, pohovořme si spolu o věcech tvých i mých, abychom společně prožili svatý čas velikonoční, jako společně prožíváme všechno od toho času, kdys přijala má Slova do mysli i srdce svého. Od toho okamžiku, kdys uvěřila ve Slovo mé, já blízek jsem tobě a i ty u mne pobýváš ve dnech všedních i svátečních, kdy prožívá se mysterium ducha.

Jako Vánoce, tak i Velikonoce nás spojují. Vánoce v radosti, Velikonoce v bolesti tvé i mé. Jako v čas radosti promluvil jsem k tobě a řekl, co u tebe hledám a činím, tak i nyní toužím povědět, jaký úkol máme v čase bolestném, v čase, kdy Ježíš prokonával svoje lidství, svůj kříž.

Mnoho práce se nahrnulo na nás. Ty musíš využívat každé chvíle, každého dne, abys plně přijala do sebe všechno, co je ti sdělováno Slovem mým, abys plně, dobře a správně chápala i rozuměla všemu tajemnému duchovnímu dění, jehož se stáváš tichým svědkem, i když oko tvé je zastřeno a plně nenahlíží.

Mimo toto chápání Božích pravd svojí myslí, mimo uložení jejich v paměť a duchovní vědomí, je třeba ještě nitro probouzet, oživovat city dávno pohaslé, které jen tu a tam slabě zazáří ve chvílích dojetí. Tyto city, chabé a pohaslé, jsou city nejvzácnější, nejpotřebnější, jsou to pojítka s Bohem - Kristem, jsou to vznosná andělská křídla, vynášející duši k oblasti Světla Boží lásky.

A tato duševní křídla jsou touha po Bohu a láska k Bohu. Já položil k nim základ v duši tvé a dal jim možnost růstu, neboť láskyplné Slovo mé cit lásky k Bohu podpírá a zmnožuje. Využij času milosti a oddanost svou ke Kristu proměňuj v pravý cit lásky a touhy po splynutí, po sjednocení naprostém. Postrádám u tebe tuto touhu, nenalézám něžnost v tvém citu lásky.

Ó, dovedeš se v modlitbě rozechvět, avšak tvůj prostý všední den, den tvé hodiny práce, tvé oddechnutí, tvá zábava, únava, bolest těla i noční bdění, to všechno je ještě daleko, daleko ode mne. Jen tenkrát, když zatoužíš po modlitbě a uvědomíš si, že snad minul den, aniž jsi ke mně modlitby vyslala, jen tenkrát se ke mně přibližuješ s pokorou a úctou, jakoby obcování se mnou vyžadovalo obřadnosti.

Ne, má drahá, já jsem u tebe stále, každý čas, v každou chvíli, a rmoutím se, že mne v práci nepotřebuješ, že se mnou nesdílíš radost, že mi neukazuješ své denní slabosti i duchovní úspěchy, kterých dosahuješ, že nevoláš mne k loži místo lékaře světa, když bolest tě souží a tělo zchvacuje, že neobracíš se ke mně, když potřebuješ porady, když starostmi o denní chléb tě skličují.

A tak blízko jsme u sebe duchem, daleko od sebe tvojí myslí. Ó, kolik mraků přelétne přes tvé čelo, kolik povzdechů vyjde z hrudi, kolik nelibých myšlenek a potlačovaných slov na rtech u tebe. Co citu marně dávaného, marně rozechvívaného pro ty, kdo na Zemi s tebou žijí.

A tak život tvůj je do Země ponořen a téměř utopen ve starostech, obavách, hořkostech, zklamáních a všelikých rmutech. Kolik chvil zbývá ti pak pro Toho, jemuž se tak vroucně v modlitbách oddáváš? Maličko a narychlo, leckdy pokradmu, když únava dne se hlásí a oči zapadají v sen.

Ne tak, ne tak, drahá duše. Ne tehdy, když tělo vyčerpáno, když duše snad rozteskněna a potřebuje vzpružení, když volá a prosí jen, prosí. Ó, pamatuj po celý den, pamatuj i tehdy, když nejvíce práce doléhá, když plno hovoru, když ruch a shon dne bičuje tvé síly, když mnohé drsné slovo křižuje trpělivost duše, když pohár těžkostí dne ústa zalévá.

Já s tebou jsem, já, Mistr tvůj vždy přítomný, čekající na myšlenku tvou, třeba kratičkou jako oka tvého mžiknutí, ochotný vyslechnout jako nejdůvěrnější zpovědník každičkou zprávu o stavu tvé mysli, o stavu citů tvých, všechno, čím žiješ tento den.

Byť jsi prošla svět křížem krážem, byť přátelství bys nalezla, upřímné, přec nenajdeš náhrady za lásku a péči mou, za velikou blaženost ducha, která čeká na tebe, až projdeš branou smrti svého těla.

Ti, k nimž upínáš cit svůj na Zemi, rozejdou se každý v jiný směr. Rozejdou se na místa, určená jejich duchu, do oblastí průzračných, aby tam pokračovali v životě podle svých schopností, svých niterných stavů. Nebude tam možnosti k vyvíjení rodinných lásek i přátelství, neboť každý bude sám sobě vším, bude v sobě prožívat mysteria ducha i duše, bude sám sobě otcem i matkou, bude dítětem i nejněžnějším milým a milou, bude tak naplněn a zaplněn city, že mu sotva zbude čas ke vzpomínání na druhy, s nimiž kdysi žil ve svazcích rodinné lásky.

Snad zarmoutí tě myšlenka na prchavost lásky lidské, snad povzdechneš v zármutku, že ti, k nimž se nesou celé tvé city, jsou jen dočasnou náhradou Boží lásky, která nemůže tebe, pokud jsi v lidském těle, tak přímo oblažovat, jak potřebuješ a jak touží duše tvá.

Nermuť se však předčasně a nerozmýšlej, proč tak je. Věř, že dobře je všechno uspořádáno podle moudrosti Boží, která v sobě samé všechno okouší, a proto může na všech místech řídit a spravovat věci tak, jak je potřebí pro život na Zemi i pro život v nebesích.

Podřiď se klidně a pokojně všemu, co je ti dáno k prožívání od Boha tvého, neboť vše směřuje k tvému dobru, všechno spěje k vrcholům duchovní blaženosti, i ty sama. Tvůj lidský zrak hledí pátravě na všechny strany, chtěje nalézt někde stopu onoho tajemného duchovního světa, o němž jsi vyučována.

Věz, že neuzříš nikde nejmenšího náznaku, že by tento duchovní svět byl, neboť tento svět a život nespočívá ve vnějších vidinách, ale spočívá v tobě samé, ve tvém nitru, v duši tvé. Proto neunavuj oči své, chtějíc obraz duchovního světa zachycovat tak, jak jsi zvyklá na Zemi. Spíše oči zavírej a noř se sama do sebe, odnímej smyslům těla vědomí, přestávej zachycovat smyslové postřehy, aby ses učila zachycovat, co duch tvůj sděluje. Duch tvůj žije v oblastech tajemných a může ti proto sdělovat i vyprávět poznatky své z onoho světa.

Každá lidská duše sama v sobě nosí duchovní svět. Je jím prostoupena a vydává o něm svědectví svým cítěním. Jak dalece prostoupíš sama do sebe, jak dalece vnikneš do niterných stavů, takový duchovní svět zachytíš a takový také jednou nalezneš v okamžiku odložení svého těla.

Protože jsi přišla do přímé blízkosti mé, protože jsi přijala mé Slovo jdoucí přes člověka, toužíc po něm a chtějíc upřímně spojení se mnou, tu já sám ujímám se vyučování a zasvětím tě do svých tajemství. Přicházívám k tobě ve slovu v časech významných a odhaluji clony duchovního života, dávám poučení, kterak se máš připravovat na mystické dny.

Tak jsem přišel před časem k tobě, zvolna tě vedl krůček za krůčkem cestou mystického roku a sděloval ti jeho tajemství. Řekl jsem, kdo jsem a proč jsem, řekl jsem, co milé je mi u tebe i co mne rmoutí. Nyní tobě chci říci, co od tebe očekávám.

Očekávám od tebe, že počneš brzy svou mystickou cestu, že budeš světu žít méně a méně, že za mého vedení začneš niterně oživovat a probouzet duchovní smysly tak, abych mohl tobě zjevit sebe samého, abys uslyšela jednou můj hlas v okamžiku kritickém, kdy se pohne Země.

Již v předvánoční čas jsem tobě naznačil, jak se máš připravovat pro mystické sváteční dny. Byl to první pokus sestupu do tvého nitra, první krůček na mystické cestě. Nuže, nový nastal čas, nové mysterium počíná. I k němu je potřebí přípravy nitra, i k němu je třeba vnějšího ztišení, aby duše účastnila se hodů lásky, aby přijala mystický chléb a mystické víno Kristovo přímo z Jeho ruky. Posléze aby vstoupila jako Maria, matka Ježíšova, ke kříži Kristovu, s Ním prožívala mysterium kříže a stala se tak spoluvykonavatelkou Jeho oběti.

Zajisté není možno, abys plně vědomě prožívala veškerá svatá Kristova tajemství již poprvé při své prvním mystickém působení. Co však není možné dnes, bude možné později, zvláště u tebe, duše lidská, která jsi vnímavá a citlivá na niterné stavy.

Veliký, převeliký mystický úkol je před tebou v tento svatý čas postní i v samotný čas mysteria Golgoty. Nuže, společně nastupme cestu ke kříži Kristovu. S tebou jsem v modlitbě, rozjímání i ve svatém půstu duše, já, Mistr tvůj, Slovo Boží moudrosti a lásky. Amen.

 

 

Pláč jeruzalémských žen

 

Pojď, duše lidská, pojď, ženo jeruzalémská, vyjdi před dveře příbytku svého, abys pohlédla zaroseným zrakem na Toho, jenž se ubírá kolem tebe, obtížen křížem. Jda temnými uličkami svatého místa Božího tam, kde světlo jen spoře proniká, jde, aby prošed jimi zanechal v nich navždy své Světlo, aby všichni obyvatelé temných uliček navždy už v Něm mohli žít.

Dříve však, nežli Světlo po sobě zanechá, krví svou musí skropit půdu, na níž tolik kamení, prachu a nečistoty ulpělo, že žádný déšť lidských očí vylitý, déšť slzí pokání a kajícnosti, nedovede je smýt a očistit.

Ztiš se tedy, ty rozvaděná ženo, duše lidská, ustaraná a ulopocená domácími starostmi o chléb, zdraví a blaho hmotné své i svých drahých, kteří žijí s tebou na Zemi, umyj ruce své, prací znečištěné, přehoď čistý šat a vyjdi, abys alespoň pohledem, myšlenkou, vzpomínkou svou provázela svého Vysvoboditele, Dárce Světla do tvé tmavé uličky, Dárce života a velikého svatého Očišťovatele půdy tvé, která je znečištěna vším nedobrým, nelaskavým pohledem, myšlenkou, slovem i skutkem, vycházejícím z nitra tvého.

Kolem mnohých domků svatého města kráčí, kolem mnohých žen, duší lidských, rozličně naladěných, se ubírá. Jednu zvědavost přivede před dveře, jinou opět upřímná účast a opět některou žalost a dojetí nad utrpením Páně. Všechny však, které přihlížejí a sledují bolestnou křížovou cestu, zúčastňují se mystického děje, skrytého za vnějším zemským obrazem.

Jejich účast a pláč jsou znamením, že jsou to duše přístupné, citlivé a schopné soucitu, že není jen hněv, nenávist a tvrdost srdce ve vyvoleném národě.

Potěšeno zajisté bylo srdce Páně, vidouc účastenství, soucit a lítost mnohých duší. Avšak Jeho kříž ještě tížeji na bedra dolehl, neboť ti, kteří pomoci obtíženému chtějí a rmoutí se nad cizím utrpením, ti právě si nejvíc zaslouží, aby jim bylo pomoženo v upřímné snaze k dobrému, aby obdrželi největší podíl z golgotské oběti. Proto za ty, kteří sledují křížovou cestu, kteří rozjímají a rmoutí se nad tím, že tolik vytrpěl Pán, za ty On bere největší a nejtěžší břemena a zatěžuje jimi sám sebe, svůj kříž.

Proto vy, ženy jeruzalémské, duše plačící nad utrpením Krista, osušte líce své. Vám zajisté Pán břemena ubírá v tento svatý čas milostí, neboť účastí svou těšíte srdce Jeho sklíčené a zraněné pohrdáním, nevšímavostí i nenávistí mnohých. Proto On potěší jednou vaše srdce, když uvidí vás křížem obtížené.

Jediného je však potřebí u vás, toho, nač Pán sám vás upozornil, vida slzy vaše. Obraťte oči své od obrazu Jeho utrpení k sobě, ponořte je do nitra a plačte nad hříchy svými. Odtud vyšel první šíp, zraňující srdce Boží, v nitru duše vaší skuly se hřeby a vyrostl strom pro Kristův kříž. Co platny slzy očí vnějších, když niterné oči jsou uzavřeny a slepé k vidění příčin kříže Kristova, když strom, z něhož byl kříž vytesán, má pevný a silný kořen v nitru vašem a haluzemi svými zastiňuje všechno, co krásné a čisté?

Vy, dojaté ženy, vy, duše, litující trpícího Spasitele, zda rozpomenete se někdy, že samy tolikrát denně zraňujete Pána a obnovujete ustavičně ty rány krvácející, viděné kdysi zjevným okem?

Nuže, strhněte roušku, do níž utíráte slzy zjevného oka, a celou ji promočte slzami lítosti nad nedokonalostmi svými, nade vším, z čeho vyplynulo a co způsobilo Kristovu cestu golgotskou. Jen takto ulehčíte Kristu v Jeho kříži, jen tak utřete jeho pot, jen tak ztišíte Jeho bolesti a rány a zbavíte čerstvé krve.

Tím také se nejlépe připravíte ke svatému okamžiku, kdy z otevřeného srdce Kristova vyjde krev, vykupující lidstvo. Do duše očištěné, připravené, vědomé si svého duchovního stavu, vstoupí pak milost spasení, vykoupení a odpuštění v míře veliké.

Konejte denní pokání, konejte denní cvičení v dobrém skutku, láskyplném slovu a pokojné myšlence. Amen.

 

 

 

Zpověď duše

 

Odlož, duše, myšlenky světa, odlož šat světské krasavice, která o tělo pečuje a lidem se líbí. Oblékni roucho kajícnice Marie Magdaleny. Dej se uchvátit nebeskou krásou Ježíše, láskyplností Jeho slov, zářivou mírností očí, a padni k Jeho nohám, nevidouc a neslyšíc svět. Učiň Ježíše Krista rozsuzovatelem nad sebou, nad svými hříchy, učiň Jej zpovědníkem svého života minulého i budoucího. Obnaž srdce, obnaž mysl a ukaž se Mu ve svém lidství i ve svém duchu a duši, aby posoudil tebe, aby odpustil a omilostnil, aby očistil a smyl tvoji nečistotu těla i duše. A pak takto očištěnou a omilostněnou mohl tě pozvat na Golgotu jako nejmilejší přítelkyni svou, abys prožila s Ním poslední hodiny života na Zemi.

Nuže, skloň hlavu svou níže a plna kajícnosti prolévej slzy upřímné lítosti nade vším, čím ses proviňovala proti Bohu. Denně se Kristu zpovídej a konej svaté pokání, svatý půst duše.

Vyznávej se z nedostatku pokory. Uvědomuj si, jak těžko jsi snášela, když jiný zlehčil tvoje jméno, tvoji práci, čest a snahu, když pohrdal tvým slovem nebo vůlí, moudrostí nebo dovedností. Vzpomeň si, jak naopak jsi ráda slyšela pochvalu, ráda měla uctivé pozdravení a ráda viděla jméno své postavené mezi jmény, kterým se lidé klaněli ne pro ušlechtilost a dobrotu duše, nýbrž pro majetek, pro titul pyšný, pro pěkný šat, který na pěkném těle nosíš, nebo pro falešný jazyk, který dovedl lichotit neoprávněně a nezaslouženě. Hle, tak pýcha zapustila kořínek do duše.

Vyznávej se, že nedbala jsi, zda kolem tebe chodí lidé trpící chudobou hmotnou i duchovní, zda sousto, peníz nebo vlídné a láskyplné slovo nemohlo zachránit trpícího před pádem do zoufalství, rouhání a nevěry v dobro Boží. Uvažuj, zda učinila jsi všechno ku potěše trpících, zda ruka tvá i srdce štědré bylo k nim, zda nebyla jsi příliš úzkostlivá o hmotný svůj šat, zda dovedla jsi chléb po vodě širé pouštět, zda nelichotilo tobě, že bohatým patří svět a že zlatu se svět klaní. Vzpomínej, zda jsi někdy nezatoužila takovým se podobat? Hle, lakota, hle, nedostatek štědrosti, soucitu a milosrdenství, hle, sobectví, plody tvrdého srdce. Zdali i ty jsi jim dala vyrůst v nitru svém?

Vyznávej se, že duch tvůj podléhal tělu. Jak poslušná jsi byla každého popudu těla, ať po pokrmu volalo, po nápoji, po odpočinku či objetí lásky, po obrazu, jenž zraku těla lahodí, po hudbě, jež ucho těla rozezvučí, po teple a světle, po oděvu, jenž tělu příjemný je. Hle, nedostatek síly ducha, hle, málo odříkání, málo vnitřní kázně. Co si počneš, až tělo odložíš?

Vyznávej, jak tě rmoutí, že jsi stále něčím obtížena, že utrpení tě svírá ze všech stran, jak mnohý povzdech z hrudi vychází, jímž Pánu najevo dáváš, že příliš mnoho soužení a práce máš, že tělo slabé a znavené je a duše tesklivá. A když jdeš cestou, obtížena křížem, tu pozoruješ ty, kteří veseleji kráčejí. To duše tvá se stahuje do mraku, do myšlenek nedobrých, a mysl velice reptá: Proč já trpím a jiný se raduje? Proč já jsem slabá a jiný je silný? - Steré proč se dere na rty a ruce slábnou víc a více, nemohouce unést břemeno dnů. Hle, trpělivost tvá, trpělivost v duši dosud nekvete. Zato se tam nachází všelijaké býlí nepřízně a závisti, že jiní dobří a pokojní jsou.

Vyznávej dále, že nedovedeš snášet nepravosti jiných bez ostrého souzení, že posuzuješ slova i skutky jiných, aniž bys znala vnitřní příčiny v duších těchto nebohých. Ó, hříchy jazyka tvého největší jsou zajisté. Čiň pokání nad nimi.

Vyznávej dále, jak z netrpělivosti tvé mnohé hněvy vycházely, jak ze závisti mnohá nenávist vznikla, mnohý odpor se vyvíjel a srdce se zatvrzovalo čím dál více. Jak podrážděná byla mysl tvá, jak ústa nevážila slov a jiné zraňovala, jak místo pokoje vyvolávala jsi kolem sebe neklid, napětí a zlou vůli.

Posléze si uvědomuj, jak o věci světa pečuješ, kolik času věnuješ úkolům zemským, které pro život tvého těla jsou potřebné. Kolik času však věnuješ práci, která potřebná a užitečná je pro budoucí život duchovní? Zdali večer, když ke spánku uléháš, podíváš se přísným okem na sebe, na uplynulý den, na myšlenky, jež hlavou tvou táhly jako ptáci přelétaví z místa na místo, na slova svá, kterými jsi vytvářela kolem sebe ovzduší jasné, tiché a pokojné, anebo bouřlivé, zlostné a plné tísně a snad i hněvu? Zdali si vzpomeneš na to, jaké pocity plnily tvé nitro, zda radostné či bolestné, povzbuzující či chladné? Ó, nebuď lhostejná, nebuď lenivá ve věci života své duše, v práci na obrodě své, na zdokonalování sebe, na ustavičnou péči o myšlenky Bohu milé.

A konečně si uvědomuj, že nejvíce jsi dlužna lásky v myšlence, slovu i skutku svému Bohu i lidským bratřím.

Prokonej dobře tuto práci ve své duši, mysli i citu. Když ji dobře, silně a správně v duchu prožiješ, tu odejdou ze srdce tvého všichni nepřátelé boží, ti, kteří připravili Kristovu Golgotu. Kéž odejdou již v této chvíli, kdy poprvé si uvědomíš stav své duše, abys již v tomto čase velikonočním počala s budováním stánků v duši pro ctnosti svaté, ctnosti dokonalé. Amen.

 

 

Svatý půst duše

 

Co je půst? - táže se tebe Mistr. Ó, zajisté dobře víš, co označuje se tímto slovem, duše má. Označuješ jím odříkání se něčeho, co je příjemné tobě, čím žiješ a na co tělo i duše tvá uvykla. Jestliže jsi vstoupila na tuto přímou cestu k Bohu a toužíš prožít mysticky Velikonoce, je třeba započít s prací očistnou ve svém nitru.

Nuže, čas Velikonoc volá, Kristovo utrpení tě vybízí, abys ulehčila Jeho oběti za lidstvo tím, že aspoň tvé viny, tvé poklesky Jeho rámě neobtíží, že neponese je ve svém přetěžkém kříži, ale naopak balzámem do ran Jeho srdce bude vědomí, že našla se lidská duše, která Ho cele chápe, cele rozumí Jeho Golgotě a upřímně se snaží odstranit všechno, co Jeho kříži dodává tíže.

Pohleď do nitra! Zrcadlo, které podržel jsem před tvýma očima, ukázalo ti podobu nitra, toho nitra, které přivedlo Krista na Golgotu. Ó, zajisté jsi netušila, že ony nešlechetné myšlenky, slova i skutky, sídlící v nitru tvém, jsou oni katané bičující a křižující, že to jsou oni pyšní sebevědomí Židé, rouhající se a ponižující Kristovo Slovo lásky a pokoje.

Ó, vezmi do rukou sílu své vůle, aby byla nemilosrdným bičíkem vyhánějícím svatokrádežníky ze svatého Božího chrámu, z domu, jenž příbytkem je Boha samého. Ó, rozhorli se svatým hněvem a přísným slovem vyžeň, vypuď z nitra duše své rouhavé svatokrádežné překupníky, myšlenky, jež činí z tebe lotry Krista mučící a křižující.

A když toto učiníš a vyčistíš chrám Boží - nitro duše své - tu postav ke vchodu chrámu strážného anděla. Postav tam svatý úmysl pevně chránit chrám duše a nepřipustit jedinou myšlenku, která by znečistila a porušila svaté místo.

Ó, znám tvoji dobrou snahu, avšak doposud jsi nedovedla postavit se pevně a silně na obranu svého nitra, do něhož počíná sestupovat Kristus sám. Avšak čas nové milosti Boží, čas Velikonoc, staví tebe před úkol se vší naléhavostí, abys alespoň svatý týden Velikonoc prožila bez zatížení pokleskem proti Bohu v Kristu, jenž je Láska, Dobro, Soucit, Milosrdenství, Pokoj a Mír.

Varuj se tedy přísně myšlenek, slov a skutků, které stojí proti těmto ctnostem. Zapuď jakoukoli myšlenku vlastního sebevědomí, myšlenku pohoršení, myšlenku souzení, hněvu, netrpělivosti, reptání, myšlenku touhy po požitku a ukojení všeho, po čem tělo volá, aniž by to nutně potřebovalo pro svůj život a sílu. Zapuď i myšlenku, která ti zabraňuje v modlitbě a nutí k pohodlnosti, netečnosti, vlažnosti a lenivosti veškerého duchovního cítění.

Nedokážeš-li myšlenky ovládat a řídit jejich směr, soustřeď se na slova a nepropusť ze rtů slovo, které by nebylo mírné, souladné, pokojné, útěšné, povzbudivé a láskyplné. Dáš-li pozor na myšlenky, zadržíš-li slova, tu skutky tvé budou ozdobou tebe a stanou se Šimonem, pomocníkem kříže Kristova ve dnech, kdy duchovně se obnovuje a prožívá Golgota.

Tímto obtížným, avšak velice záslužným a významným postním cvičením, tímto odříkáním se všeho, čím dosud libovolně tvá duše žila, vykonáš svůj první skutek lásky k Bohu a připravíš duši k mystickým prožitkům Velikonoc, k přijetí očištění, vykoupení a vzkříšení.

Abys mohla prokonávat lépe půst své duše, denně ráno po probuzení vyvolej v nitru tuto myšlenku:

Ježíši Kriste, připravující se na Golgotu, toužím ulehčit břímě Tvého kříže svojí vlastní čistotou. Přijmi moji upřímnou touhu i snahu. Podepři jako Mistr můj pevný úmysl pokojně myslet, láskyplně mluvit, obětavě pracovat pro duchovní dobro své i lidských bratří, pro upevnění a rozmnožení dobra, lásky a svatého Božího pokoje na Zemi.

Od tohoto okamžiku odříkám se všech myšlenek, slov a skutků, které mi v tomto úmyslu brání. Vypuzuji je z nitra a uzavírám jim vstup Tvým jménem i láskou svou k Tobě. Amen. -

 

 

Cesta kající duše k výšině Golgoty - rozjímání

 

Kající Magdaleno, duše lidská, vědomá si provinění vůči Bohu a upřímně se z nich kající u nohou Kristových. Mistr zvedá tě ze země, z jejího prahu, kde se choulíš jako nehodný žebrák prosící o skývu chleba. Blízko je již čas, kdy na důkaz odpuštění, na důkaz přijetí do řad věrných a čistých duší, které pověřeny jsou úkolem spoluoběti golgotské, obdržíš dar, jenž podobu chleba má, ale je tajemnou částečkou Těla Kristova, které vlastní silou přemohlo všechny nečistoty, všechny kazy, jimž je přioděn satan ve své zlobě, aby nemohlo obstát před tváří Boží, ve světle Ducha nejvyššího.

Jakmile jsi pozvednuta, smíš zasednout za společný stůl svaté Večeře. Vystupuj tedy od této chvíle z prachu Země, výš a výše, až k výšině Golgoty, kde končí pouť hříšníků a počíná život oslavených, vzkříšených v Kristu Ježíši. Skrze Golgotu se proměňuje smrtelné v nesmrtelné. Avšak jen tenkrát z ní vychází nesmrtelnost, je-li prožita ve vědomí, že je třeba zadost učinit spravedlnosti Boží za všechno, čím byla ona zlehčována a opomíjena, čím byly přestupovány její zákony.

Jen tenkrát nese lidské duši užitky; nejen z vyrovnání dluhů svých, jimiž jsou hříchy a provinění proti Bohu, ale též užitky z posvěcení, omilostnění, které jsou nutné pro spasení a pro život v duchu a duši v blízkosti Boží. Teprve tehdy, když duše si uvědomí hodnotu utrpení, které přijala z ruky Boží spravedlnosti, když neodkládá utrpení reptavě jako příliš obtížné a zbytečné břemeno, ale naopak když v něm spatřuje prostředek daný z lásky Boží jako dar její, který jí dopomůže dosáhnout přes Golgotu nového života v Bohu, teprve tehdy její Golgota, její utrpení přináší ovoce. Je to ovoce kříže, kterým je vzkříšení z mrtvých.

Nežli však povstaneš, projdi ještě niterným stavem a uvědomuj si: Hle, doposud jsi trpěla, aniž by sis byla vědoma užitečnosti a potřebnosti utrpení, trpěla jsi proto, že jsi hřešila a že každý hřích přináší trest utrpení. Žila jsi tedy až dosud v trestu Boží spravedlnosti.

Jakmile jsi však poznala Krista, jakmile jsi přišla do Jeho blízkosti, tu nastal u tebe veliký, významný obrat. On začal obracet tvé oči do tvého vlastního nitra. On dal poučení a ukázal, jak je třeba žít člověku, aby nalezl cestu zpátky do čistoty a dokonalosti duše. Ty, v naslouchání Jeho slovům, prožila jsi stav, v němž si duše počíná uvědomovat svou nedokonalost.

Teprve když se z milosti Boží postavil před tvou duši Ježíšův vzor, teprve jsi mohla odhalovat a posoudit sebe samu, jak daleko jsi od tohoto vzoru, neboť do této doby jsi nemohla sebe samu náležitě prohlédnout a posoudit.

Tento mystický děj tvé duše byl velký a významný přerod. Byl to bod, v němž se zastavil tvůj krok v temnotách. Toto zastavení není však dějem posledním, ale je počátkem dějů nových. Je však potřebí blíže se na něj podívat a uvědomit si, co ono znamená, neboť je tvým stavem, v němž se nyní ty sama ve svém nejtajnějším nitru nacházíš.

 

Uvědomuj si tedy: Můj vnitřní duševní život je prožíváním různých stavů bolesti těla i duše. Proč tomu tak je? -

 

Odpověz si sama v myšlenkách a plně si uvědomuj v celém nitru obsah každé myšlenky: Můj život je obtížný a bolestný tím, že jeho prožíváním smiřuji Boží spravedlnost. -

 

Nyní novou otázku polož své mysli: Proč musím smiřovat Boží spravedlnost? -

Odpovídej velmi pomalu a uvědomuj si plně a jasně obsah odpovědi: Usmíření je nutné. Bez něho nebylo by pro mě budoucího života v Boží blízkosti, nebylo by života v lásce, světle, pokoji a blaženosti. Usmíření přemáhá hněv i veškerý soud a vymazává jeho příčiny. -

 

Třetí otázka je: Čím se vyvolává hněv soudu, proč je soud? -

 

Odpovídej si znovu velmi důrazně a s plným pochopením: Hněv soudu je vyvoláván slovy i činy, které ubližují tomu, proti němuž jsou vysloveny a učiněny, které přestupují hranice dobra a lásky. -

 

Tyto tři otázky a odpovědi plně vysvětlí příčinu utrpení tvé duše. Na nich je založen celý lidský život na Zemi.

Tak jako porušení zákonů Země vyvolává nesoulad, hněvy a soudy, tak je tomu i u Boha. On je sám sobě zákonem. Je v Něm dobro a láska. Když stvořená bytost, vyšlá z těchto Božích podstat, poruší tento věčný zákon, tento nesoulad a harmonii, odpadá od nich na tak dlouho, pokud se nenaučí je dodržovat, pokud je sama v sobě plně neobnoví. Tato obnova není snadná, neboť odpadnutím od nich přichází odpadnuvší bytost do jejich opaků.

Jaký tedy může být život v nich? Jistě ne dobrý, krásný a láskyplný, neboť tyto věci tam nejsou a nemohou tedy působit svým souladem a harmonií. Když odpadne lidská duše od dobra, lásky i všech hodnot v nich obsažených, tu čeká ji stejný osud. Šla tedy tam, kde těchto hodnot nebylo, kde žily bytosti stejně provinilé. Šla do Země.

 

Uvědomuj si tedy:

Země je bydlištěm těch, kteří odpadli od Boha. Jejich nitrem přestala láska a dobro vydávat své hodnoty. Žiji-li i já na Zemi, pak vím, že jsem bytostí padlou, která jednou porušila Boží zákon, jímž je dobro a láska. Tímto odpadnutím jsem propadla trestu, který následuje po tomto porušení. Propadla jsem opakům zákona dobra a lásky. Dostala jsem se do nesouladných proudů, do zvratů, změn i těžkostí, které vyvolávají utrpení, neboť neharmonizují, ale vyvolávají zmatky. Je tedy můj život prožíváním zmatků, je prožíváním utrpení. Trpím-li, trpím vlastní vinou, neboť jsem se vymkla z řádu, jenž nese naprostou harmonii. A kde je soulad, není utrpení.

Toť Golgota osobní, toť Golgota zaviněná vlastní vinou, toť utrpení, které bylo vyvoláno mým odpadnutím od Božího zákona dobra a lásky. Pokud nezastavím ve vlastním nitru všechny myšlenky a city proti dobru a lásce, potud bude moje utrpení trvalé, potud bude můj stav beznadějný a má cesta bude dlouhou nekonečnou cestou ke Golgotě.

I když budu dále trpět, přece nedojdu za takových okolností na výšinu Golgoty, která přináší smíření s Bohem, která přináší vzkříšení v Kristu a dává schopnost žít vědomě a plně v říších ducha, jelikož má duše je stále ve stavu odpadnutí od Boží lásky a dobra.

Abych dosáhla plného užitku ze svého utrpení, musím prokonat svou Golgotu ve stavu lítosti nad svými hříchy, i ve stavu touhy zastavit ve svém nitru všechny myšlenkové a citové proudy, které jsou opakem dobra a lásky ...-

 

Když prokonáš toto rozjímání, utvrdíš svoje svatopostní očišťování, které směřuje k tomu, abys prohlédla sebe a odhalila míru i hloubku svého odchýlení od cesty boží.

Takto uvědomělá, takto sama v sobě odhalená, nastoupíš své putování k výšinám Golgoty, ke všemu tajemně významnému, co ona skýtá lidské duši. Nečekej, že hotova budeš brzy. Cesta poznání sebe až k silné kajícnosti je dlouhá. Od stavu kajícnosti ke stavu dokonalosti duše je však cesta mnohem delší, nesnadnější, ne-li přímo těžká. Avšak neboj se této cesty, těchto dalších stupňů výstupu. Já, Mistr tvůj, s tebou po ní půjdu, dám poučení, napomenutí, povzbuzení, tichou vnitřní radu.

Prokonáš-li dobře všechna rozjímání, které ti dávám jako pomocníky tvé duchovní cesty, pak již dnes dosahuješ nejvýznamnějšího a nejdůležitějšího stavu, v němž se zastavují síly zla, proudící z tvé duše. Ony ještě docela neodcházejí, ony vypuzeny z nitra, zvenčí ještě znovu a znovu útočí, ale ty už si počneš vychovávat vůli k dobrému a ona se stane hrází proti proudům zla.

Pojď tedy, kajícnice Magdaleno, pojď, duše lidská, pozvedni se z prachu země a vykroč na svou další cestu. Tak jako Maria Magdalena zvednuta byla Slovem Kristovým, tak i ty jsi zvedána neviditelně týmž Slovem, touž Láskou a Milosrdenstvím. Slyš, co k tobě promlouvá:

Ty, duše trpící, ty, duše kající, ty, duše toužící být po mém boku, ty, duše mně oddaná a hledící ke mně s velkou vírou i nadějí, že najdeš u mne vše, co svět ti nedává, lásku upřímnou, věrnou a stálou, na věky trvající - tobě přislibuji v této chvíli odpuštění, smíření ti dávám a dopomáhám k novému životu, jenž na počátku byl v srdci mém.

Od této chvíle nejsi hříšnicí, jíž tresty hrozí. Jsi tou, kterou jsem učinil přítelkyní, jsi duší, jež je pozvána, aby zblízka pohlížela do tajemství mé Golgoty a byla účastna u mého kříže oběti Lásky, jsi duší, která má dostat díl z mého vzkříšení, ze všeho, co následuje po kříži.

Ó, sleduj pozorně nitrem svým moji cestu od chvíle holdu slávy až po chvíli opuštění při umírání těla, které jsem přejal, abych lépe mohl z něho sejmout jeho viny. Buď v mé blízkosti v těch hodinách těžkých, pamatuj myšlenkou. Já mysticky vždy obnovuji svou pouť ke Golgotě a pozorně hledím, zda zvětšuje se počet duší, které se očistily pokáním a pozvedly mým odpuštěním, a takto umyty krásné a čisté jsou v mé blízkosti.

Ó, věz, že v blízkosti mé jen čistá duše může dlít, i když nepohrdám hříšnicí. Ó, rozmnož oddanost svou ke mně, ó, rozmnož touhu být po mém boku. Co schází tobě na čistotě, milost má ti dodá, abychom blízko sobě byli. I když oči na sebe nepohlédnou, přec ty sleduješ mne cestou nitrem svým. Já potěšuji se nad tvou účastí, spojuji se v duchu s tebou. V tomto spojení veliký užitek bude pro všechny, kdo vzpomínají na mne v chrámech, i pro ty, kdo v tichu na mne myslí, i pro ty, kdo stojí mimo ovčinec můj. Posléze díl bude dán všem, kdo vymkli se lásce a jdou cestou zmaru.

Amen, pravím, neuplyne tento čas bez milosti mé. Ruka již připravena je ke štědrosti a srdce se již otvírá ...

 

 

Meditace duše lidské o svatých dnech

 

Pane můj, Pane všech, Pane nebe i Země, veliký, krásný a velebný je domov Tvůj, království Tvé, v němž kraluješ jako nejvyšší Panovník, moudrý, dobrý a spravedlivý. A já, nepatrný, Tobě oddaný, spěchám, abych Ti vzdal úctu. Já nemohu do blízkosti Tvé a Ty nemůžeš vstoupit do příbytku mého, neboť je příliš chudý a znečištěný, že hanbím se za něho. Avšak Ty jsi nastoupil cestu po království svém. Od domu k domu, od příbytku k příbytku putuješ, všude nahlížíš, abys poznal jejich nedostatky i všechno pěkné, co se v nich nachází.

I k mému příbytku se blížíš. Chvěji se dnes obavou, jak posoudíš příbytek můj. Ó, jsem si dobře vědoma jeho nedostatků. Vím, že okna má maličká, že jimi světlo spoře svítí. Vím, že práh je smetím zanesen a podlaha z hlíny země udusaná. A dívám-li se dále, tu pustou prázdnotu nalézám. Jak člověk v těžkém vězení jen o chlebě a vodě žije, tak i já. Mám jen to nejnutnější, nejpotřebnější. Avšak květiny nemá okno mé ani bílé přikrývky, stůl, ani lůžko čisté a vonné k odpočinku těla i duše.

Jak se tedy nemám strachovat před chvílí, kdy Ty půjdeš kolem a nahlédneš do jeho příbytku. Ó, velikost Tvá se nevejde do nízkých dveří mého niterného příbytku.

A Ty, Host převzácný, Ty, Hospodář nejmoudřejší, nejobezřetnější, Ty, Pán nejvyšší, přece jen jdeš, ať je u mne jakkoli. Ty jdeš, abys jako Host nejmilejší mne potěšil, Ty jdeš, abys jako moudrý Hospodář prohlédl stavbu příbytku mého. Jdeš jako Pán nejvyšší ukázat svou dobrotu i laskavost.

A co já učiním? Ne, nemohu v rychlosti upravit příbytek svůj tak, aby se Tobě líbil. To práce je dlouhá a těžká. To jediné však učiním, že pokorou se přioději a vyjdu Ti vstříc, čekajíc na Tvé posouzení. I nebudu se horšit, když Ty mne najdeš nepřipravenou a káravým slovem mne obdaříš.

Naopak, čekat budu na Slovo Tvé nedočkavě a těšit se z něho budu i tehdy, když Slovo Tvé mě posoudí přísně. Dobře tak nedbalé, dobře lenivé, otálející, váhající a nerozhodné. Dávno bylo třeba pamatovat na tento čas, kdy Pán mne navštíví. Když nedovedla jsem zjasnit, zkrášlit příbytek nitra svého, když nevyzdobila jsem jej včas květy a pilně nepracovala na tom, aby zdaleka už čistotou zářil, je nyní potřebí zahanbit se nade vším a přislíbit si pevně v duchu, že ztracené bude nahrazeno, že si pospíším v práci duchovní tak rychle, jak jen mi bude možno, aby příští příchod Tvůj nahradil Tobě, Pane můj a Hosti, nynější zklamání.

Proto počínám již v této chvíli a chápu se díla. Hle, Pán přichází ve velebnosti a slávě své a já mu lítost svou, pokoru a touhu na práh nitra pokládám jako první květy, jako ratolesti palmové, které značí vítězství Tvé i mé. Tvé, že znovu jsi mým Pánem, a mé, že přemohla jsem dosavadní liknavost na opravě svého nitra.

Ó, Pane můj, pohlédni dobře a spočiň na nich okem svým, aby se potěšilo tak, že shovívavý budeš k jiným nedostatkům nitra ...

 

(Nyní následuje soustředění se na význam slov a plné jejich pochopení. Je nutno si uvědomit, že Kristus vjíždí do bran jeruzalémských. Mystický význam tohoto děje: Kristus vstupuje k lidské duši. Jak Jej oslavuji a květy svými Jej vítám ...?)

 

Příchod Tvůj, Pane, do blízkosti mé nutí mne, abych uvažovala, proč se tak děje. Každé slovo Tvé a každý čin Tvůj má svůj význam. Má jej tedy Tvůj vstup do mé blízkosti.

Přicházíš-li, zajisté se děje něco velikého a významného pro mne. A protože se blíží čas Tvé Golgoty, počínám chápat, že přicházíš proto, abys i mne zahrnul do své oběti. To uvědomění je pro mne chvílemi těžkého žalu i veliké radosti. Žalu proto, že i já sama jsem tolik padlá a hřešící, že nedovedla bych sama zadost učinit, vymazat a zaplatit všechno, čím jsem se provinila, a že tedy mé provinění zatíží Tvůj kříž a bude trnem na Tvém čele.

Avšak nad bolestí vítězí radost, že dostalo se mi tak velkého vyznamenání, posily a naděje, že smím věřit v odpuštění Boží, ve vykoupení z tohoto těžkého života Země a vrácení do země krásy a světla, do země Boží lásky.

A tak rozjímání mé je nejvřelejším díkem Tobě za tuto pomoc, za podání ruky, za milost prýštící z Tvé oběti.

Ó, předobrý Pane můj, jenž jsi přišel vzít díl mé hříšnosti, v úžasu stojím před Tebou. Podivuji se veliké lásce Tvé a velebím Tě za čin Tvé oběti na věky věků ...

Sotva radost spočinula v duši mé, už temný stín na ni padá. Jak mohu se radovat, když Ty se připravuješ k úkolu ze všech nejtěžšímu, k úkolu spásy mé?

Ó, já jsem nevědomá, já nemohu posoudit hloubku viny své ani tíži její, jež na Tobě brzy spočine. Jen Ty, veliká Moudrosti a Spravedlnosti, můžeš posuzovat, neboť znáš příčiny dobra i zla mého. Sám nejlépe víš, jak daleko jsem odešla z cesty, kterou jsi mi přikázal jít.

Avšak přesto si uvědomuji, že vina má je velmi těžká, protože žiji jako pozemšťan obtížným životem. A ten je výsledkem mého pobloudění z pravé cesty. Proto zármutek počíná vstupovat do mého nitra nad tím, že pobloudění mé vyvolává nejen utrpení mé, ale že vyvolává i veliké utrpení Tvé, Pane můj, Ježíši Kriste.

Uvědomuji si, že zármutek Tvůj převyšuje moje utrpení zemské, že převyšuje každou mou obtíž. Zarmoucena jsem tedy, že bolest Tobě dávám a že pro bolest velikou jsi přišel až do duše mé, abys svou bolestí ulehčil všem mým bolestem nynějším i budoucím. Líto je mi, žes zarmoucen a trpíš pro mne i nade mnou ...

 

Ó, nemohu povědět Tobě, co odehrává se v nitru mém, Beránku Boží, snímající můj hřích. Ty sám se do něho podívej a potěš se alespoň maličko tím, že já, duše lidská, za ni bereš vinu, jsem si vědoma již, co pro mne činíš, že počínám již chápat a oceňovat plně Tvou službu lásky, Tvůj skutek, nad nějž většího není.

Avšak co platno ocenění, které přichází tak pozdě a v době, kdy už nemůže ulehčit a snížit tíhu Tvou. Ó, že nedovedla jsem takto soudit dávno a dávno, že nenalezla jsem hlubokého a otřásajícího poznání, jakého se mi dostalo nyní. Zajisté by dnes břímě viny mé nebylo tak těžké a hrozné, neboť majíc poznání, počala bych hledat cestu z bludiště zpátky k žádanému směru.

Co však platna lítost a povzdechy? Pozdě je. Uvědomuji si, že v tuto chvíli jsem bezmocná. Čím ulehčit Tobě břímě, Pane můj? Hle, Ty se noříš do mého nitra, vybíráš věci dávno mnou učiněné, prokonané, vyjímáš všechny nečistoty.

Ó, zastírám si tvář, neboť se děsím pohledu na jejich množství.

Beránku Boží, za mne smiřující spravedlnost Boží, jak uneseš tolik tíže? Ó, dovol mi, abych alespoň tichou vzpomínkou, naplněnou velikou účastí a dojetím, sledovala Tě ve dnech, kdy kráčet budeš Zemí nesa na sobě viny mé ...

Hrozím se chvílí, které Tě čekají, Beránku Boží. Vím, že za viny trest přichází, vím, že ten, kdo zlo ze sebe vydává, zlem podobným trpí. Kolik tedy zla vytrpíš Ty, když přioděl ses podobou mou v tento den, v tento čas. Vím, přioděl ses spravedlností Boží i vším, co na ní i v ní se nachází. Předstupuješ-li za mne před Soudce, tu se musíš nadít, že tresty, jež mně náležejí, Ty sám podstoupíš.

A Ty přece neváháš, ale naopak jdeš s pevným jasným čelem vstříc rozsudku i trestu. A tento trest bude znamenat odnětí svobody, bude snad žalářem nebo i smrtí?

Ó, zachvívám se v hlubinách svého nitra. Vždyť smrt je hrůzou i úzkostí, smrt je i koncem života. Jsi ochoten i toto podstoupit? Ó, zajisté, vždyť není ještě konec Tvých muk, ještě je jeden den, v němž jsi trpěl. A co bylo v tomto těžkém dnu?

Tento den je zaznamenán jako den Ukřižování. Ó, zalkej, duše má, ponoř se v tiché dojetí, ponoř se v úžas nad nezměrnou mocí Lásky, jež schopna je nejvyšší oběti, totiž té, že život dává za své přátele. Avšak více ještě - vždyť nejsou přátelé Tvoji ti, za něž viny bereš. Kdyby byli Tvými přáteli, nestáli by dnes jako provinilci proti Tvé lásce a Ty bys nemusel jim pomáhat k očištění. Oni jsou Tvými nepřáteli a Ty tedy dáváš život za nepřátele své.

Ó, chápu teď, že jen Ty, Ježíši Kriste, jsi dokázal tuto oběť, neboť Tys sám Láskou nejvyšší, nejsilnější, nejdokonalejší ...

 

Vykupiteli můj, potácím se v neútěšných myšlenkách, v niterné bouři, provázejíc Tě v duchu cestou, kterou jsi nastoupil toho dne, kdy jsi přišel k mé duši v čas vjezdu svého do bran jeruzalémských.

Krok za krokem ses přibližoval k osudné chvíli, kdy zmocní se Tě ďábel, který dostal na Tebe právo od toho okamžiku, kdy ukázal ses mu před zrakem ne ve své pravé Božské podstatě, ale v podobě, kterou Ti dala má duše. Má duše byla propadlá i se svým tělem ve své hříšnosti ďáblovi.

Když sleduji Tvou křížovou cestu, když rozjímám nade vším, cos prožíval od té chvíle, kdy se Tě zmocnily ruce ďábelských katanů, aby na Tobě vykonaly trest za všechny mé viny, tu počínám chápat, proč ne já sama, ale proč Ty sám jsi s ním bojoval. Ne, nemělo by mé nitro sil k protrpění tak hrozných trestů, k přeměnění trestu největšího - trestu smrti.

Uvědomuji si, že bych zhynula v těchto trápeních, v těchto mukách, že bych podlehla zoufalství nebo rouhání a tím jen více si přitížila. Jen Tvůj Boží majestát, Tvá veliká síla, Tvá dokonalá moudrost a láska pronikly přes nečistoty a viny mé a dodávaly Ti nadpřirozené síly.

V hlubokém dojetí stojím u paty Tvého kříže, na němž pníš, veliký slavný Bojovníku, v jeho mukách a úzkostech pod zákonem smrti těla. Nemám slov, jimiž bych Tobě dobrořečila.

Nemám slov, jimiž bych dovedla vyjádřit všechny city nezměrné úcty k Tobě i velikého zbožného obdivu. Jediné však činím. V této svaté chvíli, u vědomí všeho, co jsi pro mne i pro celé lidstvo učinil, pod Tvým křížem naplňuji své nitro velkou touhou od tohoto okamžiku přerodit, přeměnit nitro své tak, že nebude už třeba, abys musel přijít v čas velikonoční ke mně a z mé duše snímat viny, brát je na sebe, za mne trpět a vystavovat se trestům za mne. Naopak, toužím i více učinit.

Toužím dosáhnout stavu, kdy po Tvém boku stanu se Tobě prospěšnou a pomocnou ve chvíli, kdy budeš snímat viny lidských duší. Kéž tato má touha vyroste do vůle a jí se uskuteční. Tvůj kříž mně k tomu pomáhej ...

Když obrátila jsem krok svůj od kříže Kristova do cesty svého života, zdálo se mi, že se vrací někdo jiný, že to nejsem já, duše lidská, žijící životem, který Krista zraňoval a přivedl ke kříži. Jakési světlo se začalo v mém nitru rozsvěcovat. I toto světélko rozžala má touha po lepším životě.

Ó, sviť mi, sviť, čím dál jasněji na cestu mého života, ozař mi všechny myšlenky, všechna slova, činy i city, jež se mi v nitru vynoří, ať dobře vidím, zda jsou takové, jakými je chce má touha mít. Tak volám v duchu radujíc se, že jsem nalezla konečně cestičku, která mne přiblíží k srdci Božímu, ke svatému, velikému Srdci tak, abychom se stali přáteli blízkými, navzájem milými a drahými.

A k Tobě volám, Srdce Boží, Srdce mého Spasitele:

Ó, nechci být příčinou bolesti Tvé, Lásko Boží nevýslovná, ale chci se stát Tvou radostí ...

 

 

V e l i k o n o c e    3   (1953)

 

Dny bolestné

 

(Hluboké niterné meditace za naprostého oddálení se od věcí hmotného života, za naprostého ztišení myšlenek v nejvyšším dosažitelném vnitřním zklidnění, jakého může duše dosáhnout. Za každým veršem chvíle ticha, aby nitro je mohlo neslyšně opakovat, aby slova veršů mohla doznít v celé duši a z ní vyjít jako silný proud zbožnosti, úcty a lásky k Bohu. Pomalu, zvolna mluvit, rozmýšlet každé slovo v jeho plném významu.)

 

 

1

 

Volám tě, duchu můj, volám tě, duše má, já, člověk, já, bytost lidská - volám a vedu všechny vaše neviditelné činitele k vroucí tiché zbožnosti.

Volám tě, myšlenko tichá, jež dřímáš na dně mé mysli a čekáš, až tě zavolá síla vůle k povstání, k tomu, aby zobrazila stav mého nitra v této chvíli, dala mu výraz ve slovu, které projeví skryté hnutí srdce, jež touží k Bohu se modlit, Jemu děkovat za spasení své.

Volám tě, cite skrytý v neznámých hlubinách niterných, jenž jsi určovatelem i původcem nejčistších projevů duše.

Volám tě, slovo, jež jsi tlumočníkem všeho, co vychází z hlubin nitra a prozrazuje, jaký jsem a co se ve mně skrývá, jaká duše, jaký duch, jaká nedokonalost i jaké snažení dosáhnout dokonalosti Bohem žádané.

Volám vás, mluvčí své i zjevovatele niterných hnutí ducha mého i duše mé, neboť nadešly vzácné hodiny, v nichž se chvěje Země a puká železný kruh, jímž jste byli ovinuti na znamení, že jste propadli ďábelské moci - v nichž je pro vás Kristem vydobýván ráj těžkým křížem Golgoty.

Postavte se jako kajícníci, postavte se jako služebníci Kristovi, postavte se jako přátelé Boží pod golgotský kříž, na němž Beránek Boží snímá hříchy světa, abyste v tichém rozjímání zúčastnili se slavných dějů spasitelských, které Bůh koná z lásky k vám ...

 

Přistupte s bázní a třesením ke svatým šlépějím Beránka Božího, neboť v Něm nejen váš Spasitel, ale i Soudce jest.

Přistupte s velikou lítostí, neboť i vaše hříšnost, hříšnost tvá, myšlenko, slovo i čine neblahý, naplnila svaté šlépěje Beránka krví a utrpením, jemuž rovno není.

Přistupte s hlubokou kajícností, neboť vaše viny vložily na hlavu Beránkovu trnovou korunu, ruce a nohy Mu hřeby probodly a vztyčily Jeho kříž.

Přistupte s vědomím, že i k vám jsou Jeho svaté šlépěje namířeny, neboť i vy jste zahrnuti do počtu vykoupených Beránkovou obětí.

Přistupte hluboce skloněni pod tíží viny své, neboť Boží velebnost v Beránku je skryta a stojí před vámi ve Světle, jež nesnese žádný hřešící.

Přistupte s velikou úctou, neboť Beránkova šlépěj je šlépějí samého Boha, vašeho Pána, vašeho Stvořitele, Jehož Golgota je Golgotou Lásky Boží, Jehož kříž je křížem Kristovým ...

 

Duchu můj, ó padni v prach kajícnosti a nepozvedej tváře před Beránkem, jež tebe v této chvíli vykupuje, neboť jsi hoden zavržení, odsouzení, že jsi zradil a opustil svého Otce, jenž je na nebesích.

Duchu můj, ó, padni v prach, neboť jsi promarnil všechno, co jsi obdržel od Otce jako dědictví a nyní stojíš chud a sláb jako žebrák před prahem dobrých lidí, odkázán na jejich milosrdenství.

Duchu můj, ó, padni v prach, neboť tvé vědomí se ponořilo do smyslů těla a ty jsi zapomněl na Otce mezi tvory stejně zpozdilými, ve světě, jenž nezná síly ducha a jimi pohrdá.

Duchu můj, ó, padni v prach, neboť tvá sláva se rozplynula jako dým, že ji nikdo nevidí, nikdo již nezná tvou pravou cenu.

Duchu můj, ó, padni v prach, neboť tvá moudrost se spojila s moudrostí ďábelskou a stala se nástrojem k bičování Kristova srdce, naplněného láskou k tobě až po okraj.

Duchu můj, ó, padni v prach, neboť tvé pobloudění dosáhlo vrcholu a jen Otcova láska a milosrdenství tě může uvést na pravou cestu a vykoupit tě cenou krve Beránka pro život nový ...

 

Uvědom si, duše má, že Kristus na tebe myslí, Kristus na tebe hledí ze všech míst, po nichž kráčí, nesa svůj přetěžký kříž.

Uvědom si, duše má, že Kristus připravil pro tebe vykoupení, abys nebyla navždy v zajetí hmoty, která je jako led; srdce nezahřeje, ruce neoteplí a tebe od Krista vzdaluje.

Uvědom si, duše má, že Kristus si pro tebe přišel do Země, aby vlastní rukou tě vyvedl do pokoje a míru, až se naplní čas a ty se odloučíš od těla.

Uvědom si, duše má, že Kristus se sklonil před tebou, aby tě označil krví svých ran a dal najevo, že patříš ke stádci ovec, nad nimiž sám bdí a je zachraňuje, dávaje život svůj za život jejich.

Uvědom si, duše má, že Kristus se proměnil v Beránka, aby se mohl k tobě přiblížit a učinit z tebe svou milovanou nevěstu, krásnou a čistou pannu.

Uvědom si, duše má, že Kristus snížil svou velikost, abys ty mohla být povýšena na místo, kde žijí světice po Jeho boku ...

 

Ó, duše má, pokleslá ve svém trápení - zdali tvé trápení je podobno utrpení Toho, jenž vzal na sebe tvé hříchy, jenž se vydal jako zajatec do rukou nepřítele, jenž nezná slovo milosrdenství.

Ó, duše má, neběduj nad sebou, že mnoho již trpíš a dlouhý čas - zdali dříve netrpěl Ten, jenž tě poslal po bok duchu jako družku života, jako Evu, jež byla čistá, svatá a krásná, dokud nepřišlo jablko od hada.

Ó, duše má, neobracej se ke světu, hledajíc potěšení - zdali tě již dostatečně nepotěšil Spasitel přinášející ti svou obětí očištění a obnovení krásy, potřísněné lidskou tělesnou žádostivostí.

Ó, duše má, neohlížej se zpátky po svých šlépějích, kolik se v nich našlo trní a hloží - zdali šlépěje Krista trpícího nejsou jimi pokryty tak, že na každém trnu je kapka svaté krve Těla, v němž Bůh sám jest.

Ó, duše má, nezůstávej stranou kříže Kristova - zdali i pro tebe se nevztyčil, aby milost z něho plynoucí tebe umyla jako dítě, jež se neumí samo mýt, samo si nenaleje vodu ani si neuvědomí svou znečištěnou tvář.

Ó, duše má, neplač již bolestné slzy - zdali milost z vykoupení nestačí, aby naplnila celý tvůj život vděčnou, tichou a zbožnou radostí ...

 

Oči mé, vydejte slzy na znamení, že v nitru teče proud lítostivých citů, které přinášejí vroucnost díků do srdce za to, že opět jsem k Otci přiblížen jako syn - člověk vzatý na milost pro oběť Syna Božího.

Hlavo má, pozvedni se již vzhůru na znamení, že krev tekoucí z čela Křižovaného i na tvé čelo skanula a označila je na věčné časy svou milostí, z níž vychází spása pro mne.

Ruce mé, sepněte se na prsou na znamení, že modlitba plní mou mysl myšlenkami tichými a vroucími, v nichž se zobrazí veliká vděčnost za všechna Boží dobrodiní, jež mi vložil do klína Kristus sám.

Nohy mé, klekněte v pokoře na tvrdou zem na znamení, že vědomí hříšnosti a viny vstoupilo do srdce jako kající cit, jenž z něho vyhání všechno, co budí dojem vlastní dokonalosti.

Rámě mé, napřim se pod vlastním křížem na znamení, že on je pro tebe lehčím, neboť kříž Kristův jej zastiňuje, že tvůj je proti němu jako krůpěj vody proti oceánu vod.

Ústa má, otevřete rty k děkování na znamení, že dobře jsem si vědom já, člověk na Zemi, já, tvor hříchem porušený, já, bytost bloudící hmotou, co pro mne učinil Otec, co mi připravil Syn, co mi dal Beránek ...

 

 

2

 

Mysli má, do tebe vkládám vědomí, že se brzy staneš příbytkem Boží moudrosti, abys uvolňovala jí místo již od této chvíle, od hodiny, kdy poznáváš cenu golgotské oběti Kristovy.

Mysli má, do tebe vkládám své přání, aby ses vyhnula oklikou všemu, co tě vede k rozbouření, k neklidu a mnohým zmatkům, abys mohla přijímat tichá vnuknutí ke všemu, co je milé Kristu, jenž tě znovu posvětil.

Mysli má, do tebe vkládám své vroucí díky za díl ze svaté oběti, abys je přeměnila ve slovo a vydala je ústům promluvení, k vypovědění, aby slyšeno bylo na Zemi i na nebi, jaká vděčnost mi vstoupila do srdce.

Mysli má, do tebe vkládám svou niternou modlitbu, která je beze slov, abys byla přeplněna myšlenkami na Toho, jenž z lásky ke mně se stal Ukřižovaným, Trpícím a Obětovaným.

Mysli má, do tebe vkládám svou radost, že On přišel, bojoval a zvítězil nad smrtí, abys radost nad tím navždy v sobě uchovala a vydávala ji vždycky, když duše stísněna a duch oslaben bojem se vším, co vychází z těla, co přichází ze světa a ruší mou pevnou vůli k dobrému.

Mysli má, do tebe vkládám kajícné myšlenky, aby vždy bylo ve mně vědomí, že jsem hříšný člověk a Kristem jsem byl umyt a vykoupen, že mi bylo pomoženo na duši i na duchu mém ...

 

Stůj pevně, vůle má, pod křížem Kristovým, neboť z něho přijímáš sílu k činům, jež dovrší Kristovo dílo spasení u mne, u bytosti, jež tolik porušovala Boží řád.

Stůj pevně, vůle má, na úpatí Golgoty, neboť ona připomíná, že ve dnech, kdy na ni vstoupil Kristus jako Mesiáš, stal se veliký zázrak, že ze zavrženého syna se stal syn pozvaný opět k prahu domu, v němž se narodil, v němž objala jej Matka, v němž k němu promluvil Otec.

Stůj pevně, vůle má, před obrazem Ukřižovaného, neboť On je svědectvím lásky Boží, která neváhá pro své děti se dát v oběť, aby znovu byla radost v srdci Božím i lidském.

Stůj pevně, vůle má, před ranami Kristovými, neboť ony jsou zdrojem milostí, jež stírají stopy hříchů z duše, jež ji omývají, že je bílá jako nevěsta ve svatebním šatu.

Stůj pevně, vůle má, u šlépějí Beránkových, neboť v nich se zrcadlí převeliká Boží dobrota, soucit a milosrdenství, o němž nikdo z lidí nemá tušení, že vůbec je a jaké je.

Stůj pevně, vůle má, před srdcem Kristovým, rozdávajícím se na kříži štědře všem, neboť jen z milosti trpícího a obětovaného srdce můžeš získat rozmnožení své síly, svého vítězství nad každým pokušením ...

 

Pohlížejte, oči mé, na Kristovu trpící tvář, aby obraz ten se vryl do mého vědomí tak silně a hluboce, že jej nesmaže ani smrt těla, ani odloučení od všeho pozemského, ani radost či jakýkoli žal.

Pohlížejte, oči mé, na hlavu s trnovou korunou, aby ona mi věčně připomínala muka Boží moudrosti, jež nemohla svou pravdu zjevit lidu pro jeho provinění, pobloudění, pro jeho přiklonění k chytrostem tělesného rozumu.

Pohlížejte, oči mé, na rámě s přetěžkým křížem, aby nikdy nereptala duše, je-li jí usouzeno trpět pro své viny a za své viny, i za ty, kteří dosud sami nedovedou trpět tak, aby z toho nebylo pohoršení a rouhání, aby z toho nepošel nový hřích.

Pohlížejte, oči mé, na ruce zbodané, aby mé ruce neváhaly v práci pro blaho jiných, aby se ochotně přiložily k dílu, aby rozum nepočítal skutky vykonané z lásky a soucitu, aby se duše nezdráhala je rozmnožovat.

Pohlížejte, oči mé, na ústa napájená octem a žlučí, aby roztrpčení nikdy nevstoupilo do srdce, aby má ústa přijala i sousta, jež nejsou lahodná, sousta všelikých těžkostí života zemského, aniž by si je ošklivila, aniž by se odvracela stranou.

Pohlížejte, oči mé, na srdce trpící za všechny lidské bytosti, aby mé utrpení mi nebylo přítěží, ale dobrovolným jhem, jakým byly hříchy světa sňaté Beránkem Božím ...

 

Srdce mé, rozehřej se k lásce opětující, kterou jsi dlužno Kristu, kterou jsi povinno dát, kterou však jsi dosud nedalo, neboť jsi ji nemělo ani ses nesnažilo ji mít.

Srdce mé, pohni vším, co v tobě je, ať se změníš k nepoznání a všechno se v tobě obrátí na rub, jež je u Krista pravým lícem, pravou tvou podobou.

Srdce mé, vydej city vděčnosti, neboť jsi dlouho mlčelo, dlouho jsi bralo, aniž jsi splácelo svatému Dárci svých sil, svých schopností žít a projevovat se jako činitel, jenž hýbe city v nitru.

Srdce mé, rozsviť se světlem, které vydává duha, světlem jemně zbarveným, neboť jsi svou zvláštní krásu dosud neukázalo neviditelným duchům, kteří žijí kolem tebe, aby poznali, že jsi obnoveno krví Nové smlouvy.

Srdce mé, ponoř se v klid, neboť jen tak se zalíbíš Kristu, jenž tě přišel vysvobodit a otevřít ti dveře svého srdce, abys milostí jeho oběti naplněno mohlo přijímat další svaté dary a vstoupit s Kristem v jednotu.

Srdce mé, ztiš se v tichém obdivu před činem Boží lásky v Kristu, která neváhala vypít kalich hořkosti, abys ty bylo jich ušetřeno v dalším životě, v nových osudech, jež tě čekají ...

 

Ó, přibližuji se v duchu k Tobě, Přesvatý, a hledám malé místo u Tvých nohou, aby mé oči mohly pohlížet vzhůru na srdce krvácející, z něhož v tuto dobu tryskají výšlehy přenesmírné lásky, která je spoluobětnicí Tvou, Tvé vůle a moudrosti.

Ó, pozvedám své srdce a vkládám je do Tvého, abys Ty pocítil úlevu v jeho muce, něžné a soucitné pohlazení jeho hlubokých bolestných ran, jež krvácejí, aby byl vrácen syn Otci, dcera Matce své.

Ó, vydechuji ze své hrudi hluboký povzdech lítosti nad Tvým utrpením, abys mezi zhrdáním a rouhavými slovy uslyšel i jemný zvuk, jenž zalahodí Tvému sluchu a Tebe potěší.

Ó, odvracím se od všeho, co mi zaměstnává mysl světskými starostmi, aby mysl jen na Tebe byla upřena po celý čas Tvé strastiplné pouti na zemskou Golgotu.

Ó, promlouvám k Tobě láskyplná slova, abys poznal, že ne marně jsi podstoupil kříž, že ne marně jsi trpěl za člověka a pro člověka.

Ó, děkuji Ti vroucně, děkuji Ti, děkuji, aby alespoň maličká splátka byla dána Ti na veliký můj dluh u Tebe ...

 

Ó, svatá oběti Kristova, spas duši mou.

Ó, svaté trpící srdce Kristovo, otevři se pro mne.

Ó, svaté rány těla Kristova, vylejte na mne svou krev.

Ó, svatá lásko Kristova, pnící na kříži, pojmi mne v náruč jako vykoupené dítě své.

Ó, svatá Golgoto Kristova, staň se mi útěchou v každém dni života, jejž budu ještě na Zemi prožívat.

Ó, zmučená tváři Kristova, otiskni se do mého nitra na věčnou památku, že jsi pro mne dala v plen svou Božskou krásu ...

 

 

 

3

 

Ó, Lásko, skrytá za tváří lidskou, za tváří Ježíše - kdo Tebe poznal na Zemi a uvěřil, že jsi přišla spasit svět?

Ó, Nadšení svaté, z lásky vycházející - kdo na Tebe si myslel uprostřed zástupu, že přicházíš vyvolat v srdcích lidu veliký plamen láskyplných citů?

Ó, Pravdo, zjevující se před svítáním nového dne Božích dnů - kdo Tebe mohl pochopit a přijmout Tě ve svou mysl i srdce?

Ó, Statečnosti, jaké rovno není - kdo hoden byl Tvých činů?

Ó, Práce, jejíž hodnota je větší než všechny poklady světa - kdo z lidí měl z Tebe radost a ocenil Tě, jak náleží?

Ó, Oběti, nad níž žasne vesmír - kdo je ten, jemuž jsi sňala kletbu hříchu a přinesla spasení ...?

 

Vyšel jsi, Svatý, na cesty, které pálí bosé nohy Tvé svaté čisté mysli, protože plameny hříchu je rozpálily, že na nich je úzko každému, kdo po nich jde.

Vydal ses, Svatý, za člověkem do jeho domovů, do jeho těsného příbytku, v němž je duše jakoby uvězněna o hladu a žízni.

Přišel jsi, Svatý, na místa pláče a naříkání, kde není mnoho vlídných slov, jež potěšují srdce, které trpí.

Posvětil jsi, Svatý, každičký kámen na Zemi, že zůstal znamenán pro budoucnost, kdy se pohne na svém místě a promění se.

Přijal jsi, Svatý, nesmírný úkol, jehož naplnění učiní z nás anděle.

Přinesl jsi, Svatý, milost odsouzené Zemi, že nebude trestána ohněm, sírou a zničením ...

 

Prosím Tě, Beránku Boží, na mne pamatuj ve dnech, kdy bereš z člověka jeho viny a vydáváš se na golgotskou cestu, aby se mi dostala částečka milostí, které jsi získal pro celé lidstvo, pro jeho očištění a vykoupení.

Prosím Tě, Beránku Boží, na mne pamatuj ve chvíli, kdy přijmeš kalich utrpení a počneš jej pít, neboť Tvá vzpomínka mi usnadní cestu k Otci, která je ještě přede mnou.

Prosím Tě, Beránku Boží, na mne pamatuj ve dni, kdy obnovuješ dary svého Těla učedníkům svým, kteří Tě následují a jdou ve Tvých stopách, neboť Tvá vzpomínka mi dodá svatou částečku, jež ze mne učiní člověka, jenž s Tebou umírá a s Tebou vstoupí do nového života.

Prosím Tě, Beránku Boží, na mne pamatuj ve chvíli odhalení kalicha své krve, která je Novou smlouvou mezi Bohem a člověkem, neboť Tvá vzpomínka i mne zahrne mezi šťastné, kteří budou pojati do Nové smlouvy a s nimiž bude jednáno podle nových ustanovení, jež přinášejí odpuštění a smír místo odsouzení a trestů.

Prosím Tě, Beránku Boží, na mne pamatuj v okamžiku, kdy Tvá krev skane na půdu Země, neboť Tvá vzpomínka posvětí místo, na němž žijí, vyžene z něho mé pokušitele a ochrání mne přede vším zlým.

Prosím Tě, Beránku Boží, na mne pamatuj tehdy, kdy v lásce se obětuješ, neboť Tvá vzpomínka mě vyznamená na věčné časy a přinese mi obnovu duše i ducha, obnovu všeho krásného, co jsi mi dal do vínku ...

 

Pro oběť Tvou, Beránku, navrácen jsem v lůno Matky - svaté Lásky, a v něm započnu žít jako dítě zachráněné před smrtí, jako syn navrátivší se z daleké země do rodného domu, jako dcera z domu vyhnaná a opět přivolaná odpuštěním rodičů.

Pro utrpení Tvé, Beránku, je mi dána milost, že se již nemusím rmoutit a lkát, ale těšit se mohu na tu chvíli, kdy zavolá mě Tvůj hlas k sobě a vykáže mi místo po Tvé pravici.

Pro modlitby Tvé, Beránku, za nepřátele, kteří Tě ukřižovali, změnilo se slovo odsouzení ve slovo slitování, ve slovo smířlivé, a syn, jenž byl vyhnán, byl opět pozván, aby zasedl za stůl s Otcem, který opustil.

Pro pokoru Tvou, Beránku, s níž jsi přijal kříž, byl vyhnán had pýchy z mého srdce, té pýchy, jež se vzpírala přijmout Otcovy rady, podle nich žít, podle nich si vydobývat cti a jména božího syna.

Pro lásku trpící, Beránku, jež se v Tobě zjevila, vstoupila radost do mé duše, že Ty jsi mě vydobyl pro sebe, pro věčný krásný život po svém boku i ve svých šlépějích, znamenaných znamením srdce, znamením láskyplnosti Ducha Tvého i Duše Tvé.

Pro břemeno hříchů, jež jsi na sebe vzal, Beránku, zmenšily se lidské dluhy u Boha, zmenšila se i utrpení, jimiž se dluhy vyrovnávají, a já, člověk, mohu zase dál na své cestě za krásou, za láskou, za moudrostí, za vůlí, jež jsou ozdobou všech synů, jež učinil Otec nebeský ...

 

Na Tebe, Kriste, myslím ve svatý čas, v němž každá hodina je plná Tvých tichých žalostí nad těmi, kdo křižují, nad těmi, kdo k tomu dávají rozkazy, i nad těmi, kdo jsou lhostejní, kdo se nad Tebou nermoutí ani se neradují pro svou spásu, jimž je lhostejný osud duše.

Na Tebe, Kriste, myslím ve dnech, které jsou památkou na Tvou viditelnou oběť, která je známa na Zemi, kterou připomíná každý chrám, kterou si uvědomuje každý, kdo ve Tvém jménu hledá a nalézá svou spásu.

Na Tebe, Kriste, myslím ve dni, v němž ses dal v ruce katanů, v němž jsi opustil svou slávu a moc a stal ses jedním z lidských synů, kteří mají Kainovo znamení na čele.

Na Tebe, Kriste, myslím ve dni, v němž ses dal v ruce světské spravedlnosti, abys pocítil její nespravedlnost, která nevidí tajné nitky lidských osudů, ani skryté vlivy na činy člověka, jenž propadl ďábelské moci a koná to, co ruší svatý Boží řád.

Na Tebe, Kriste, myslím ve dni, jenž Tě zbavil veškeré cti a oděl Tě v šat provinilce, propadlého trestu smrti, která pro Tebe byla potupou, ale pro lidstvo byla nejvyšším dobrodiním, jaké může Bůh vydat ze své lásky.

Na Tebe, Kriste, myslím ve dni, jenž Tě ukřižoval, jenž Ti přinesl tolik muk, jenž Tě navždy zapsal do knihy lidských životů jako Spasitele, jako Beránka Božího, jenž sňal hříchy světa, jako zjevnou Boží Lásku, která zrodila a obnovila syna - člověka ...

 

Ó, Kriste, statečný bojovníku a vítězi nad smrtí, jež chtěla mi odejmout duši jako odnímá tělo nemocné a uvadlé, jako plod, jenž dobře nedozrál a není k užitku - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Ó, Kriste, Lásko na kříži trpící pro blaho mé, jež dosud neznám, na něž teprve čekám, které přijde až po skončení strastných poutí hmotnou tmou - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Ó, Kriste, největší Obětníku všech časů, jež byly jež jsou, jež přijdou, nesouce děje života sevřeného dosud zlem, které má pevné kořeny a těžko se vytrhává z míst, kde vzrostlo - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Ó, Kriste, který jsi nazýván Beránkem pro svou tichost, pro pokoru, s níž jsi přijal úkol tak obtížný, jakým je vykoupení lidu a jeho návrat do domova, v němž žil jako dítě boží - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Ó, Kriste, který neseš viny světa, ačkoli Tvá nevinnost je bělejší než padlý sníh, jak plátno sluncem bílené, ačkoli je větší jako viny všech hřešících lidí, jichž je tolik, že není pro ně čísla na Zemi - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím.

Ó, Kriste, který se vydáváš jako chléb živý pro posilu všem, kdo se k Tobě utíkají jako ke svému zachránci - Bohu lásky, pokoje a míru, ke Spasiteli svému a Vykupiteli - jak Tebe ctím, jak Tebe velebím ...

 

 

Dny radostné

 

1

 

Vzešel den Vzkříšení, den ze všech nejkrásnější, plný jasu, plný naděje, že tma již nepřemůže světlo, že hřích nezahubí člověka, že jeho duše nebude již Evou, ale svatou dcerou boží, Marií.

Vysvitlo slunce nad Zemí a jeho světlo na ni padá silou vítěznou, jež nikdy již neochabne, nikdy se neztenčí, neboť od této chvíle je Kristus Pánem života lidí.

Vytryskly paprsky v šíř i v dál, všude, kde člověk je - a ejhle, u jeho nohou se objevil pramének, v němž každý může umýt svou duši, uvěří-li a pokloní se hluboce před jménem Ježíš Kristus - Beránek Boží, snímající hřích.

Prchly stíny smrti, jež dosud děsily člověka, jako hejna vyplašených krkavců, a žádný, kdo v kříži žil a umíral se jménem Krista na rtech, nevstoupí do hrobu, ale povstane z těla jako vstal Kristus z hrobu silou a mocí Boží.

Rozkvetly první květy v lidském srdci, zalitém rosou milostí Boží oběti, a Země se otvírá, aby přijala do sebe síly Kristovy a mystický jordánský křest.

Rozhořela se velká svíce velikonoční na znamení, že je obnovena nesmrtelnost člověka, jenž se stal hoden odpuštění i usmíření Otcova, protože za něho Syn vylil krev ...

 

Jaký to čas divuplný se přiblížil, že smrt ztratila svou sílu, a Tebe, svaté Tělo Boží, neporušila, nezlomila, nevydala v porušení, že Ty, Kriste, jsi nad ní zvítězil.

Jaký to čas zázraků se přiblížil, že místo Ukřižovaného jsi již Kristus vzkříšený, místo žalosti radost, místo ponížení veliká sláva, jakou neviděl duch zemský ani duch nebeský, člověk ani andělé.

Jaký to čas milostí se přiblížil, že místo hříšníka se modlí již kajícník, místo člověka zavrženého stojí zde člověk, k němuž již vlídně mluvíš Ty, jeho Pán: Neboj se mne a nestrachuj, já jsem tebe spasil a od této chvíle jsi ty můj syn a já jsem tvůj Otec. -

Jaký to čas vzácný se přiblížil, že radost vstupuje do duše, že mysl se zvedá k oblakům, že rty se modlí slova díků a srdce hoří v obdivu k Tobě, Pane slávy, jenž jsi přišel, bojoval a zvítězil.

Jaký to čas krásný se přiblížil, že se otevřel květ Boží lásky a vydal vůni oběti, z níž vzešla bolest i radost jako sestry, jako děti jednou matkou zrozené právě ve chvíli, kdy toužila milovat a žít.

Jaký to čas významný se přiblížil, že každá hodina v něm nese stopy velkých činů tvých, Kriste, v nichž se zobrazí nejen láska, ale i síla a moc Tvá ...

 

Zvedněte se, opony chrámové, ve všech chrámech na Zemi, a roztrhněte se v půli jako v chrámu jeruzalémském, neboť se odhalilo tajemství dosud skryté, že Ty jsi, Pane, nejen Otec, ale i Syn.

Zastavte své kroky, všichni poutníci, kteří kráčíte zemskou cestou, vždy před vás padl blesk slávy Vzkříšeného, jenž v této chvíli povstal, aby se odebral na svůj připravený trůn.

Obraťte se zpátky, zbloudilí lidé, hle, nová cesta se našla ve spleti cest - cesta, jež vede do života, jenž nezná bolestí, jenž zná jen mír a pokoj, lásku a dobro, v níž je viditelné působení Krista, jenž odpouští.

Proměňte žalost v tiché oblažení, duše věřící, Bohu oddané, protože váš Bůh se proměnil v Dobro a Lásku a dal se poznat jako Živý, jako Vzkříšený.

Pozvedněte se z nečistot hříchu, synové marnotratní, vždyť Otec již otevřel dveře svého domu synům kajícím, kteří jsou omilostněni Synem a obrátili se s důvěrou k Jeho svatému jménu.

Projděte bez bázně branou smrti, vy, duše s Kristem spojené, vždyť Jeho vzkříšení je i vzkříšením vaším ...

 

Duchu můj, připoj se k plesajícím andělům a oslavuj den, v němž se opět vrací radost v Boží srdce, aby pomáhal budovat tvou budoucnost, všechno, co je psáno o tvém osudu a určeno ti od počátku tvého bytí.

Duchu můj, připoj se k radosti nebes a raduj se jako se radují nebešťané, abys dal najevo, jak si ceníš darů, jež ti podalo Kristovo srdce, zraněné i proměněné ve Světlo.

Duchu můj, připoj se k bílým holubicím, jež letí šířit blahou zvěst: Vstal z mrtvých světa Spasitel a oslavený jest - abys již nyní rozšiřoval svou víru, naději i lásku k Pánu Bohu.

Duchu můj, připoj se ke všem lidským duchům, kteří dosáhli milosti, abys i ty bral sílu živého chleba a z ní byl živ na věky.

Duchu můj, připoj se k radosti pozemšťanů, jimž jsou známy činy Beránka i sláva Krista vzkříšeného, jež padá na hlavy těch, kteří věří a doufají ve své spasení.

Duchu můj, připoj se k zástupu, jenž zpívá aleluja - aleluja - aby v jeho hlasech byl slyšen i hlas tvůj, hlas silný a zvučný, zpívající chvalozpěv ...

 

Vydej se, duše má, radosti do rukou, abys poznala, abys okusila ovoce Kristova kříže, ovoce sladké a lahodné, jaké nenese žádný zemský strom, jaké jen v Božím ráji vyrůstá, tam, kde Láska má svůj stánek.

Vydej se, duše má, na pouť k hrobu Ježíše, jenž jako člověk byl pohřben, abys uviděla, že ho již není, že je jen Ježíš Kristus - Bůh.

Vydej se, duše má, na cestu za slávou Vzkříšeného, abys došla až do nebes, kde je připraven domov pro svaté, blažené, Kristem vykoupené lidské duše.

Vydej se, duše má, Kristu na milost, abys dostala podíl ze všeho, co On má, co On dává každému, kdo Jej miluje a na Něho myslí ve dnech Jeho bolesti i radosti.

Vydej se, duše má, Kristu celá, abys byla přeměněna jako On sám z poníženého v oslaveného, plného krásy a světla.

Vydej se, duše má, do oblastí pokojných, abys šťastně mohla prožívat všechno, co ti dá Kristus k prožívání od této chvíle až na věky ...

 

Pojď, ó, pojď, stesku zemského života a vystup za brány duše, ať oslavit mohu čas, v němž se vzpomíná na Ježíšovo Vzkříšení, na Jeho vstup do slávy Božího Syna.

Pojď, ó, pojď, myšlenko tichá, a naplň mysl obdivem k Tomu, jenž vyšel jako bezbranný a vrací se jako vítěz, přemožitel všeho zlého, co je na Zemi.

Pojď, ó, pojď, cite radostný, a zaplav v mém nitru každé místečko, každý kout, kde sídlí mnohé trápení, mnohá radost, mnohý žal, ne jako host, který odchází, ale jako vlastník příbytku duše.

Pojď, ó, pojď, pokorná modlitbo, a pověz, co duši jímá, co ji naplňuje nadějí, že veliký slavný čas i jí přinese pomoc, milost a lásku Boží.

Pojď, ó, pojď, chvíle slavná, a odhal své tajemství, že není již nepřítel Boží pánem nade mnou, že mým Pánem se stal Ten, který mě vyplatil svou krví.

Pojď, ó, pojď, slovo díků a chvály, a zazvuč silně svou píseň, aby bylo poznáno, že v srdci se rozezněly všechny krásné city jako struny andělských nástrojů ...

 

2

 

Plesej, duše má, jak jsi nikdy neplesala, neboť před tebou se objevila cesta do nebes, cesta k pokoji a míru, jaký na Zemi není znám.

Plesej, srdce mé, jak jsi nikdy neplesalo, neboť kalich Kristova utrpení se proměnil v kalich milostí, jež skanou i na tobě a změní tě do podoby andělského srdce.

Plesej, nitro mé, jak jsi nikdy neplesalo, neboť v tobě se začne budovat nový jeruzalémský chrám, zbavený pohany překupníků, kteří v něm nabízeli své zboží za peníz světa, jenž rezaví.

Plesej, mysli má, jak jsi nikdy neplesala, neboť nebudeš ponechána smutným myšlenkám na odchod ze Země, na loučení se vším, co znáš, ale do tebe vstoupí útěšné myšlenky boží, jež již tebe neopustí ani tehdy, když se tělo odloučí.

Plesej, celé tělo mé, jak jsi nikdy neplesalo, neboť i v tobě ožije síla Kristova a vypudí všechny, kdo tebe porušují a vyvolávají tvůj zmar.

Plesej, lásko má, sotva v srdci vypučelá, jak jsi nikdy neplesala, neboť milostí Kristovou se rozvineš v krásnou bílou růži, jaká na Zemi nekvete, nevoní ...

Před Tebou, Beránku oslavený, stojím v hluboké úctě, neboť Tvé dílo je nad všechna díla lidská i andělská významné a krásné, plné moudrosti a vznešených svatých citů.

Před Tebou, Beránku oslavený, stojím v hluboké kajícnosti, neboť Ty, jsa bez viny, obtížil ses cizí vinou a mnohé její hříchy přímo sňal a tak naučil člověka dívat se na svou duši, uvědomovat si její hřích, aby se znovu nezatížila, znovu se nevymkla Tvé vůli a tak neztratila příliv milostí.

Před Tebou, Beránku oslavený, stojím v hlubokém obdivu, neboť z Tvé oběti vzešlo tolik požehnání, tolik radostí, tolik probuzených citů nadšení žít podle Tvého vzoru, za jiné trpět a se obětovat.

Před Tebou, Beránku oslavený, stojím v hlubokém úžasu, neboť kdo zná tajemství Tvé přeměny do světla a krásy, do slávy a moci, kterou ses přioděl, aby bylo poznáno, že jsi toto dobrovolně odložil pro čas vykupování a napravování vin z minulosti i přítomnosti lidského života.

Před Tebou, Beránku oslavený, stojím v hluboké pokoře, protože Tvá skromnost, s níž jsi vystoupil před zástupy lidí, se stala vzorem hodným naplnění, hodným následování každým, kdo k Tobě vzhlíží v tento čas.

Před Tebou, Beránku oslavený, stojím v hluboké radosti, neboť kdo by se neradoval, vida trpícího se usmívat, poníženého zářit slávou a velebností, mrtvého vzkříšeného k novému krásnému životu ...

 

I pro mne jsi, Kriste, trpěl na svém kříži, aby bylo dosaženo mé svobody a můj duch byl vyňat z kletby, jež stihla celý rod Adamův jako přísný trest za velká provinění.

I pro mne jsi, Kriste, vstal z hrobu, aby jednou i z mého hrobu se odvalil kámen a má duše ruku v ruce s duchem mým vstoupila na svatou půdu Tvého království.

I pro mne ses, Kriste, ponížil, aby mé vlastní ponížení nebylo na věky, ale skončilo v tomto věku, dříve než bude velký soud nad světem a jeho obyvateli.

I pro mne jsi, Kriste, oslavil, aby z Tvé slávy i mně byl dán paprsek v čase, kdy Tvoji věrní vstoupí po Tvůj bok a Tvoji nevěrní půjdou do řad opozdilých duchů, jimž bude postavena ještě mnohá překážka na cestě ke svatosti.

I pro mne ses, Kriste, vydal v ruce katanů, aby z mých rukou se sňala pouta vězně hmoty a srdce se od ní rychle a šťastně odpoutalo.

I pro mne jsi, Kriste se, stal Kristem vzkříšeným, aby i nade mnou se jednou ozvala Tvoje slova: Vstaň a choď - aby Tvá moc vyzvedla mne do nebeských bran, až skončím pozemský život ...

 

Pro Tebe, Kriste, Spasiteli můj, srdce se mi rozhořelo láskou, neboť uchvácena je duše má Tvou láskou a nesena do oblak, tam, kde je možno zřít Tvou slávu.

Pro Tebe, Kriste, Spasiteli můj, mysl se mi naplnila myšlenkami pokojnými, neboť nemožno jinak tomu, na kom spočine Tvůj Duch jako na nástroji pokojného budování života.

Pro Tebe, Kriste, Spasiteli můj, vůle se zpevnila k dobrému, neboť se chci Tobě zalíbit a obdržet milost z Tvého ukřižování i z Tvého vzkříšení.

Pro Tebe, Kriste, Spasiteli můj, city se sladily v harmonický zvuk, neboť jediná touha je sjednocuje, touha přiblížit se k Tobě a stát blízko u Tebe ve všech časech klidných a obtížných.

Pro Tebe, Kriste, Spasiteli můj, toužím pracovat, neboť Tvá práce pro všechny trpící a pobloudilé, zjevená na Tvé křížové cestě, stala se mi pobídkou, nutkáním, jemuž nemohu odolat.

Pro Tebe, Kriste, Spasiteli můj, proměněn je můj život, neboť staré pominulo a nové přichází, hříšný člověk umřel s Tebou, a nový, vykoupený, vstal s Tebou z hrobu ...

 

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu podarován jako žebrák penízem věčné ceny z pokladu Tvého srdce, jímž se vykupuje lidská duše, lidský duch.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu obšťastněn jako dítě na matčiných loktech, k němuž se ve snách sklání anděl a líbá je na čelo, budu obšťastněn jako chorý, jenž zázračně byl uzdraven.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu se cítit na pokraji nebe, budu se cítit na cestě zelenou lučinou, kde je mír, klid a radost z krásy životní pohody.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu se radovat z Tvé slávy, moci a síly, jež dal Ti Tvůj Otec jako jedinému Synu, jako Dědici svého velikého království.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu se těšit z Tvé přízně a půjdu životem jako ten, kdo našel nejlepšího přítele, komu Bůh dal nejlepšího bratra.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a stanu se hlasatelem Tvých skutků, jež započaly sestupem Boží lásky k Zemi a jejím vzestupem do nebes za doprovodu těch duší, které ji přijaly do sebe a opět vyzářily všem, kdo jsou tvory božími ...

 

Ó, Lásko oslavená, buď se mnou, buď, a při odchodu do nebes ponechej mi v srdci částečku sebe, která by mě přetvořila v bytost ušlechtilou, jemnou a čistou, v duši panenskou, která je milována anděli, protože v ní hoří plamen lásky k Bohu.

Ó, Lásko oslavená, buď se mnou, buď, a neodlučuj mě od sebe pro svou slávu, jež na Tebe čeká v nebesích, a pro malou mou lásku, která je dosud v plenkách jako nemluvně, jako ptačí mláďátko v matčině peří.

Ó, Lásko oslavená, buď se mnou, buď, až zase přijde den, v němž se opět vzpomene na Tvou oběť, na Tvé zásluhy, na Tvůj podíl na mém obrácení a zlepšení milostmi, plynoucími z Tvého kříže.

Ó, Lásko oslavená, buď se mnou, buď, a dovol mi k Tobě se přimknout jako ratolest k pevné větvi, jako dítě k ruce matčině, má-li jít neznámou cestou, kde je tma a mnoho nebezpečí.

Ó, Lásko oslavená, buď se mnou, buď, a přijmi mne za svého učedníka, za takového, jenž nikdy nezradí, ale věrně bude stát po boku Mistra až do chvíle svého loučení se světem.

Ó, Lásko oslavená, buď se mnou, buď, a staň se mi nejlaskavější Matkou a nejmoudřejším Otcem, k nimž by každé chvíle mohla přicházet má duše jako do rodného domu, v němž je všechno tak milé, drahé a blízké, že srdce usedá dojetím a velikou radostí ...

 

 

3

 

Pozdraven buď, Kriste, Beránku milý, v tento svatý čas, kdy se slaví den Tvého zmrtvýchvstání, den, v němž se v Tobě zjevila Boží moc.

Pozdraven buď, Kriste, Beránku milý, ode mne, který jsem nad Tebou rozjímal, pro bolesti Tvé se rmoutil, pro nedokonalost svou se kál jako člověk vědomý si toho, že si nezaslouží Tvé oběti.

Pozdraven buď, Kriste, Beránku milý, od mé duše, která Tě vždy velmi rmoutila pro svou lásku k věcem, které pomíjejí a mění svůj tvar, pro náklonnost k tělu, jež se nikdy nevyrovná kráse duše, ani tehdy, je-li mladé a svěží.

Pozdraven buď, Kriste, Beránku milý, od mého ducha, který se odpojil od Tebe, aby čerpal moudrost ze zdrojů, plynoucích ze světské vzdělanosti, jež je však neprozíravá jak malé dítě.

Pozdraven buď, Kriste, Beránku milý, od všeho, co mě činí člověkem, odděleným od Tebe jako samostatná část Tvého života, Tvé moudrosti a vůle, Tvé síly.

Pozdraven buď, Kriste, Beránku milý, vroucí modlitbou mého nitra, které se otvírá, aby přijalo Tvou milost, jež z něho učiní místo kvetoucí a vonící sterým květem ...

 

Vzýván buď, oslavený Synu Boží, všemi dobrými, všemi mírnými, všemi obětavými lidmi po celé Zemi, aby se Tvé panování rozšířilo nad každým, kdo člověkem jest.

Vzýván buď, oslavený Synu Boží, všemi trpícími, kteří nesou kříž, aby jejich utrpení přineslo jim zásluhy a oslavení v den, kdy budou vyzvednuti ze Země a postaveni před Tebe, aby se zodpovídali za svůj život prožitý na Zemi.

Vzýván buď, oslavený Synu Boží, všemi bojovníky s vlastní slabostí vůle k dobrému a dokonalému životu, s vlastní náklonností ke všemu, co snižuje duši a bere jí Tvoje dary, obracejíc je v její neprospěch.

Vzýván buď, oslavený Synu Boží, všemi věřícími ve Tvé vzkříšení, všemi, kteří se spolehli na Tvou milost jako nalomená větev na kmen stromu, jako slepý na vedení svého vůdce, jenž má zdravý bystrý zrak.

Vzýván buď, oslavený Synu Boží, všemi kajícníky na Zemi, kteří klečí u Tvých nohou jako hříšnice z Magdaly a prosí: Pane - Pane - odpusť nám. -

Vzýván buď, oslavený Synu Boží, všemi, kteří touží po pokoji a míru, kteří se zjemnili působením Tvého vlivu na lidské srdce, přístupné, otevřené a laskavé, jež koná divy, je-li vloženo v Tvé ruce ...

 

Buď děkováno Tobě, Kriste, na nebi i na Zemi, všude, kde zasáhl Tvůj vliv, kde Tvá oběť přinesla již ovoce v podobě ušlechtilých snah o lepší prožívání života, i láskyplnější obcování mezi bratry.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za Tvou oběť, z níž každý člověk obdrží svůj díl, jeden dříve, druhý později, podle stavu, v němž se dočkal dne Tvého vstoupení na nebesa.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za dary milostí, jež na Otci vyprosila trpící, obětující se Tvá láska.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za pozvednutí lidské duše do náruče Božího milosrdenství, do oblastí, jimž vévodíš jako svatý nebeský Ženich, jenž chystá svatbu Beránka.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za rány dobrovolně přijaté, z nichž stále vytéká krev, stále se line svatá síla Božích milostí.

Buď děkováno Tobě, Kriste, že jsi nám vydobyl opět jména, jež ztratil člověk při svém pádu, který se podobal smrti, a bez Tvé smírné oběti by nebyl nikdy vymazán z knihy lidského života ...

 

Přijmi můj dík, Pane dobrý, a vlož jej ve své srdce, abys poznal, jak je vroucí a upřímný, jak prýští z hlubiny nitra naplněného vděčností.

Přijmi můj dík, Pane dobrý, a nad ním se zaraduj, abys byl spokojen se svým dílem na Zemi, neboť přineslo mnohé obrácení zlého v dobré, smutného v radostné, marného v užitečné.

Přijmi můj dík, Pane dobrý, a shýbni se pro něj, když přiletí k Tvým nohám jako vavřínový věnec hozený Vítězi.

Přijmi můj dík, Pane dobrý, a neodvracej se od něj proto, že jej pronáší neumělé slovo a posílá nedokonalá láska.

Přijmi můj dík, Pane dobrý, a dej mu zaznít v andělských oblastech, tam, kde se zpívají Tobě věčné chvály a Tobě se vzdává věčná úcta.

Přijmi můj dík, Pane dobrý, a podej jej věčné svaté Lásce, která je pro mne nedostupná a neslyší mne, člověka ve smrtelném těle, který jí kdysi pohrdl ...

 

Jak krásný jsi Ty, zmrtvýchvstalý Ježíši, s lidskou tváří, s Božskou Duší a s Duchem rovným Bohu, jenž je s Ním v jednotě i trojnosti.

Jak milý jsi Ty, zmrtvýchvstalý Ježíši, s laskavýma očima, s ústy usmívajícími se radostí nad úkolem dobře vykonaným, jejž teprve budoucí lidské pokolení ocení.

Jak svatý jsi Ty, zmrtvýchvstalý Ježíši, s tichým hlasem, mírným slovem a srdcem překypujícím touhou obejmout člověka.

Jak dobrý jsi Ty, zmrtvýchvstalý Ježíši, s otevřenou náručí pro všechny trpící, pro všechny věrné, kteří mají stále na mysli Tvůj kříž.

Jak obětavý jsi Ty, zmrtvýchvstalý Ježíši, s ranami posud nezhojenými, s otevřeným bokem, z něhož proudí síla lidskému životu.

Jak slavný jsi Ty, zmrtvýchvstalý Ježíši, ve svém Světle, jež Tebe obestírá neviditelným rouchem, že jen oči nevinné duše, umyté v Tvé krvi, vykoupené Tvou láskou a obdařené Tvou milostí, mohou Tě spatřit v celé kráse Božího zjevu ...

 

Jak ptáče chtěla by má duše vzlétnout za Tebou, Lásko v Kristu přebývající, a do Tvého klína položit vonnou květinu jako dar srdce, jako jeho modlitbu.

Jako dítě chtěla by má duše přijít za Tebou, Lásko blízká člověku, a políbit Tvou ruku, která si sama vložila trny do cesty, kudy půjde mezi lidmi, za jejich vykoupením.

Jako růže chtěla by má duše zavonět Tobě, Lásko milující celý svět, aby jejím teplem se rozvila do tisíců lístečků, z nichž každý by znamenal cit vděčnosti k Tobě.

Jako holubice chtěla by má duše usednout u Tvých nohou, Lásko obětující se, a tam tiše naslouchat všemu, co mluvíš k člověku, k jeho srdci, mysli i jeho vědomí.

Jako skřivánek chtěla by má duše zpívat Tobě, Lásko oslavená, abys poznala, jak si vážím svého spasení, jež jsi mi usnadnila.

Jako harfa chtěla by má duše znít Tobě, Lásko živá a jednající, aby všechny city mé lásky k Tobě měly svůj krásný tón ...

 

 

V e l i k o n o c e   4   (1954)

 

Velikonoční hymnus

 

(Prokonávat za tichého, slavnostně krásného vnitřního naladění, povznesení, v němž všechno naše všední dění v duši se ztlumí vůbec, nebo, kdo nedokáže, aspoň na nejmenší míru je musí uskrovnit, stlačit do pozadí. Teprve ve stavu klidu a vědomí, že stojíme před Nejvyšším, prokonáme tento chvalozpěv. Po prokonání zůstat opět v ničím nerušeném klidu a tichu mysli co nejdéle, s vědomím zcela bez výhrad upřeným k Bohu.

Možno konat jednotlivě i sborově podle možnosti několikrát, vcelku i po částech. Vyslovovat velmi pomalu, s důrazem na každou hlásku i slabiku jako při recitaci. Vždy dodržovat pomlky. Prožívat hluboce každou myšlenku, s ní se plně spojit s vědomím, že je věnována Bohu v Kristu a Jemu přednášena duší a srdcem člověka.)

 

 

1

 

Buď pozdraven - buď oslaven chvalozpěvem -

 

Bože - Bože - Bože náš -

Bože živý a projevený -

Bože čine tvůrčí -

Bože tajemství života a smrti -

Bože radosti i bolesti -

Bože sloužící všem -

Bože lásky, pokoje a dobroty -

Bože moci a síly -

Bože Otče -

Bože Synu -

Bože Duchu svatý -

Bože nesoucí jméno Spasitel -

Bože působící ve jménu Kristus!

 

 

2

 

Veliké tajemství Boha živého, trpící Božství -

 

Božství obětované a obětující se v každém a pro každého, kdo se v Zemi rodí, kdo v ní umírá tělem -

Božství pokořené až v prach země od chvíle, kdy prach se prachem stal, projevem nicoty a malosti -

Božství ponížené ve hmotu od času, kdy hmota se stala úkrytem Adamovým, jeho smutným vyhnanstvím -

Božství prošlé temnotami pro vytýčení cesty Světla, pro jeho vítězství nad nimi -

Božství skryté, utajené ve všech semenech, co jich vesmír má -

Božství ztvárněné v podobu člověka -

Božství nesoucí lásku a mír -

Božství nedotknutelné svou svatostí -

Božství nejvíc milované tvory pro svou mateřskou náruč, pro laskavé jednání -

Božství nejkrásnější, vznešené -

Božství nejvyšší a nejbližší -

Tobě se klaníme ...

Tebe nejvýš ctíme ...

Tebe vzýváme ...

Tebe oslavujeme ...

Tebe chválíme ...

Tebe nazýváme Kristem ...

Tebe oslovujeme: Beránku Boží - Spasiteli náš ...!

 

 

3

 

Spasiteli drahý, přišel jsi k Zemi:

 

Jako prostý - nejprostší -

jako chudý - nejchudší -

jako pouhé dítě -

jako dělník -

jako poutník -

jako beránek aneb holoubek -

jako ovce tichá -

jako něžná bílá laň -

jako samo jaro žití - nový krásný den -

jako divukrásný leknín nad hladinou zemských vod -

jako ta hvězda jitřní i světlo sluneční -

jako nejkrásnější cesta člověka -

jako sama láska, ctnost i vznešenost -

jako nový Abel s čistým zápalem Hospodinu -

 

Přišel jsi jako přítel lidu - Bratr nejlepší -

ten, který položil život svůj za všechny bratry, lásce lidské lásku Boží dal a v srdce lidské vložil Srdce své,

aby se z člověka stal milující, svatý, aby se duše jeho stala Ducha snoubenkou,

tou něžnou, čistou, bílou holubicí, poselkyní Božího míru mezi stvořením ...

 

Spasiteli drahý, přišel jsi jako Ježíš dát světlo temnotám, krásu pustinám, vodu zemi zasypané hmotným prachem -

v mrtvé ticho duše vložit Slovo, aby mluvilo, hřímalo, burcovalo, volalo: Já jsem živ, já - Duch - Bůh v tobě! -

 

Přišel jsi dát plodnost planým stromům, všem vinicím Páně slunce -

plodům uzrání, polím ducha mnoho zrní zlaté pšenice -

hory snížit, propasti zasypat, pyšné skály rozbít bleskem v drobný písek -

zbořený chrám v člověku znovu postavit ve svatostánek, jaký dosud nebyl -

v příbytek Lásky, Matky života, v dům Boha ve tvaru, v těle ...

 

Spasiteli drahý, přišel jsi jako moc Otcova přeměnit mrtvé v živé, smrt ve vzkříšení, její hrůzy v klid a mír -

bolest v radost, utrpení v zásluhu, vinu lidskou umýt svou krví, krví tajemnou, krví Beránka.

Přišel jsi prožít velká muka Golgoty jako Bůh, jako Kristus, svrchovaný Pán, aby z bolesti Tvé se stala milost Boží -

velká nedoberná studnice, z níž všichni lidé budou pít své vykoupení, své spasení, svůj nový život ...

 

 

4

 

Ó, Veliký, Svrchovaný, ó, Pane sám -

Tys člověkovo zmrtvýchvstání, Tys jeho vítězství nad branami smrti, nad hmotou,

Tys naše nové slavné žití, Tys náš Bůh - Mesiáš.

 

Ó, přijmi palmy ratolesti, přijmi květy v cestu, po níž kráčíš nyní k trůnu Boha Otce, Boha Stvořitele -

na trůn Soudce všeho lidstva, všeho tvorstva, které jest ...

 

5

 

Požehnaný - třikrát Požehnaný!

 

Jak požehnaná je chvíle ta, v níž jsi osloven: Beránku - jak nadějná vzácná, svatá -

vždyť v ní zazněla hudba všech andělských harf, všech nebeských mocných pozounů -

všech serafínů písně, cherubínů volání:

 

Člověk zachráněn ...!

Člověku pokoj - mír ...!

Člověku synovství boží ...!

Člověku nebe - ráj ...!

Požehnaný - třikrát Požehnaný!

 

Jak požehnaná je milost Tvá -

jež Tvou bolestí vydobytá Zemi, Zemi umývá, Zemi obrozuje -

člověku dává novou svatou duši, svaté tajné znamení -

a v každičkou jeho šlépěj, ať je v trní nebo v kamení, pokládá bílou růži, aby se mu dobře putovalo ze Země do nebes ...

 

Požehnaný - třikrát Požehnaný!

 

Jak požehnané je dílo Tvé - to slavné veledílo nového věku, jímž nový věk teprve započal,

teprve se zrodil v krvi, v mukách Tvého kříže -

teprve začal proměňovat duši, člověku dávat požehnání, posvěcení -

teprve Golgota je jeho ranním červánkem, paprskem zářivého slunce, je růžovou barvou jitra, první hodinou radosti ...

 

Požehnaný - třikrát Požehnaný!

 

Jak požehnaný je život Tvůj prošlý Zemí - tou Zemí, která kamenuje proroky i dobrodince své -

ale Tys kameny na Tebe vhozené proměnil ve zlato, Tys trny v cestu Tvou vmetené přetvořil v květy milosrdné lásky -

a takto všechno lidem vrátil, za zlé dobrým splatil, jak to nikdo nedovede, nikdo ani nemůže -

jen Ty - Ty, Kriste - Ty, Beránku - Ty, Spasiteli sám -

Ty, Synu nad syny božími, před syny božími vyslaný prostorům jako jejich naplňovatel vším, co Bůh má

jako život, tvar, světlo a barvu, jako harmonické zvuky, jako sílu - jsoucnost svou ...

 

 

6

 

Synu nejvýš svatý - jediný -

Synu slavný - vzácný - nebetyčný -

Synu pomazaný - vyslaný -

Synu blesku moci Boží -

Synu nebes nejvyšší -

Synu nedostupný v plném Božství -

Synu s vůlí Otce Stvořitele -

Synu s něhou lásky Matčiny -

Synu se vznešeným čelem moudrosti -

Synu nade všechny syny -

Synu - předrahá, přečistá Oběti -

Synu krásný, úchvatný v běloskvoucím rouchu Vzkříšeného v záři sluncí vesmírných -

 

My před Tebou jsme čelem v prachu Země -

my před Tebou jsme v němém díku skloněni ...

 

(Malá pauza, hluboká vnitřní zbožnost)

 

 

7

 

Radostně zazvučte, struny srdce: Kristus přišel!

Mocně a silně zavolejte, city duše: Kristus zachránil!

Promluvte, ústa, slavná slova: Kristus zvítězil ...!

 

Myšlenky, vysílejte radost ke všemu lidu, radost svatou, ničím nezkalenou - radost velikonoční:

 

Že světa Spasitel - ten Vzkříšený - ten Vítěz - ten Svatý, Požehnaný - ten Boží Beránek -

vykonal čin a dílo, z něhož vzchází všemu tvorstvu láska, blaho, pokoj a mír!

 

(Ticho, naplnění se velikonočním mírem a radostí)

 

 

D u c h o v n í   p r o ž i t k y   V e l i k o n o c

 

Mysterium kříže

 

Když se přiblížil velikonoční čas a já rozjímala o trpícím Kristu, o Jeho Golgotě, tu v jedné chvíli tiché řekl mi Mistr:

Otevřu před tebou knihu bolesti své, abys pochopila a jiným sdělila, co prožívat bylo Bohu po onen čas, kdy se vydal na svou obtížnou pouť po pustých zemích, v nichž světlo pohaslo a skrylo se do hlubin neviditelna a nezjevitelna. Zahleď se nitrem, vnímej a prožívej citem, neboť Bůh, Jehož cestu sleduješ, je Láska věčná, nesmírný Cit citů všeho stvoření, ono tajemné vnitřní dění živých věcí. Věz, že jen Láskou oživená a zmnožená láska, jen cit tímto svatým Citem prohloubený a zbystřený, je schopen vnímat Boha, věčnou Lásku. Vydej tedy ze sebe vše, co máš nejlepšího, vydej cit lásky k Bohu, aby tato svatá láska ti umožnila spojení s Láskou Boží a abys mohla vnímat, co ve skrytu a utajenosti tato Láska prožívala. -

Když toto Mistr promluvil, připadalo mi, že utíkám světu Země, že se mi rozplývají pevné a určité tvary, že prostupuji věcmi a vnikám do neohraničeného, nezjistitelného prostoru, který vlastně ani prostorem není, neboť v něm není délky, šířky, hloubky ani výšky. Bylo to jen úžasné a nepochopitelné vědomí čehosi, co je, co se vnímá a pociťuje, aniž by se to mohlo vyjádřit slovem, barvou, zvukem, aniž by to mělo tvar a podobu. Duši však prochvívala nádherná radost, štěstí a vědomí bytí bylo silné, mnohem silnější než ve smyslovém vnímání tělesném, jakoby v duši bylo všechno, celý neobsáhlý prostor se vším, co úžasného v sobě chová.

V tomto silném niterném vědomí vynikala zvláště jedna neobyčejná síla. Nebyla to však síla myšlenky, ale citu, který pronikal všemi ostatními city a všemu dodával vzrušení, jakési vědomí přítomnosti něčeho, co je cizí a přece mé, co je v duši a přece mimo ni, čím je naplněno všechno kolem dokola. Tato přítomnost cizího zvláštního pocitu počala působit silněji, až se mi zdálo, že Někdo je v mé duši přítomen a že tento neznámý Spolubydlitel zesiluje všechny mé city i vědomí, že je sice stejné podstaty s mou duší, ale nevýslovně jemnější, čistší, krásnější, vnímavější, a že právě On působí, že v mé duši se probouzejí, oživují a sílí city neobyčejně jemné a čisté.

Tento souhrn cizích sil a citů nabýval stále nových zvláštností, stával se takřka bytostným, proměňoval se, takže jsem měla dojem, jako bych na okamžik žila ve společném příbytku s otcem i matkou, bratrem či sestrou, s milým, který mě miluje něžnou vroucí láskou, jako bych žila s tím, který je průvodcem mého života, s mužem, který je manželem a budoucím otcem dětí. Jediné, co všem těmto prožitkům bylo společné, byla nezměrná láska. Obsahovala v sobě celou stupnici citů, byla schopna vydávat všechny možné odstíny, od zdrženlivé starostlivé lásky otcovské, přes mateřsky laskavou, milenecky něžnou, bratrsky chápající a pomáhající, až po cílevědomou činorodou lásku manželskou, z níž vychází nové pokolení. Těžko říci, která byla silnější, dojímavější, která více oblažovala a posilovala mou duši a rozmnožovala její chudé city a obohacovala ji.

V těch chvílích, kdy jsem prožívala tuto úžasnou mnohotvárnou lásku, štěstí a blaženost z její přítomnosti, ani jsem si neuvědomovala, odkud přišla tato vlna lásky, nepátrala jsem po jejím zdroji, jak by učinil můj zemský rozum. V těch chvílích bylo všechno samozřejmé, jako bych to už dávno prožívala a stavy blaženosti znala, jako bych odjakživa s touto vrcholnou láskou byla spojena, s ní žila a ona ve mně. Nic nebylo podivné, výjimečné, naopak, připadalo mi, že právě toto je pravý stav duše lidské, v němž ona má žít a trvat a že jsem tomuto stavu unikla životem na Zemi. Všechno vědomí, které nevyplývalo z tohoto stavu, je nepřirozené, nesprávné. Bylo to asi tak, jako bych se právě vrátila z obtížné cesty mezi cizími, nemilujícími bytostmi, že jsem bydlela v cizích domech a spala pod cizími střechami, že tam byla velká zima a musela jsem si zvykat na mnohé obtíže, které mou duši vysilovaly a namáhaly. Ale teď jsem zase doma, mohu se rozběhnout po známých místech, odpočinout si a žít tak, jak má duše touží.

Když jsem došla až k tomuto dojmu, tu se vynořila v nitru vzpomínka a já šla cestou, kudy mne vedla. Ocitla jsem se na místě neobyčejně krásném. Bylo to jako překrásná zahrada, kde bylo jak v pohádce. Čistý azur nade mnou a pode mnou, stříbrná voda šumící a třpytivá, která zrcadlila krásné obrazy, takže jsem dost dobře nevěděla, zda jsou nad ní, kolem ní nebo přímo v ní samé. Spatřovala jsem bytosti průsvitné, podobné spíše květinám, duhové obrazce měnící se do souladných krásných vzorců, a řady kvetoucích stromů, jako bych se dívala v máji do rozkvetlého sadu. Tyto stromy však nebyly zelené, ale měly různé barvy a byly pohyblivé, živé, a stále jen květy vydávaly a vše jimi zasypávaly. Bylo tam nesmírně krásně, bylo tam čiré čisté krásné světlo. Když jsem se podívala do dálky, vycházelo ze všech stran silné jiskření a záření.

Vtom si uvědomuji, že jsem tam přítomna jako krásné dítě s velice vážnou tvářičkou, něžné a milé. Uvědomuji si, že běhám sem a tam, že se kochám krásou, vdechuji vůni, ale že mysl je jakoby slabá; není v ní myšlenek ani silných citů radosti, všechno je němé, že plně nevnímám, ale jdu jen za krásnou září, pěkným tvarem, aniž bych na ně myslela a rozuměla jejich kráse. Když jsem si uvědomila podivný stav dítěte, tu jsem zdálky slyšela:

Hle, Eden, zahrada rajská, rodné místo tvé, dcero má, duše lidská, a zde Otec tvůj. Pohleď Mu v oko. -

Vtom se mi zdá, že opravdu hledím někomu Neviditelnému do očí. Jaké to však byly oči! Neměly tvaru ani barvy a já jsem přece vnímala oči, neobyčejné oči, a bylo mi v tu chvíli, jako bych hleděla do nebes, do krásné jarní noci, do zlatých hvězd nespočetných a třpytících se, jako bych hleděla do bezedného moře, hlubokého, až temně zeleného a modrého, jehož tok byl široký a mohutný. Bylo mi, jako bych se dívala do nádherného vodopádu třpytivých vod, do tiché lesní studánky modravě zbarvené, na jejímž dně leží čisté uhlazené bílé oblázky. Ale toto vše bylo ještě málo. Přímo závrať mě pojala, neboť jsem hleděla na okamžik do kalichů všech květů Země, do květů všech barev a vůní, i do těch, jaké na Zemi ani nejsou. Hleděla jsem do miliardy světel, jisker, do oslňující záře, do krásy všech krás.

Mimo tuto nevystihlou krásu mluvily ke mně oči i jinak - citem, nevýslovnou něhou, láskyplností, nevystihlou oduševnělostí, hlubokou moudrostí, tichým teskněním i hlubokým zármutkem. Pojednou se oči zamžily jemnou clonou, zatřpytila se v nich slza. Těžko říci, zda radosti, bolesti, štěstí, dojetí, oblažení, zda to byl průlom citů, který už nitro nesneslo a vydalo ho viditelně ze sebe. A když jsem v tichém ustrnutí duše vnímala tuto slzu Božího oka, vnímala jsem znovu neslyšitelný Hlas:

Šťastné shledání naše v tvém domově vyvolalo slzu mou. Jak jsi vyspěla a zmoudřela, dcero má. Nebyla tedy nadarmo má bolest ani tvé utrpení. Od této chvíle budou mé oči zality více slzami radosti, neboť v tobě vítám zástupkyni všech mých pobloudilých dětí, které jsem vyhnal z domova pro mnohá jejich provinění. Tys došla, a hle, za tebou jdou jiné, je jich stále více. Radujte se, duchové zavržení, toť znamení, že i vy jednou spatříte práh rodného domu. -

V tu chvíli jsem klesla v duchu na kolena a objímala neviditelné, ale vnímatelné nohy Otce laskavého, moudrého a nevýslovně dobrého. Slzami jsem zalévala svaté nohy, líbala je s nevýslovnou vděčností, jako kdysi kající Maria svaté nohy Kristovy. Tak jako Kristus tenkrát Marii odpustil a pozvedl ji z ponížení a hříchu k sobě a ocenil tak její láskyplnost, tak i já jsem pocítila, že srdce Boží, Otec náš, pozvedá a odpouští mně. Nebyla jsem to však jen já sama, kterou pozvedal z prachu země. Cítila jsem, že se mnou klečí u nohou Otce - Krista mnoho lidských duší, a že já, jsouc obdařena milostí slyšet Kristova slova, za ně slyším, abych jim to mohla sdělit a uvědomit je o velkém omilostnění Božím, o velké lásce Boží k nim, abych jim mohla sdělit, že tato Láska na vědomí vzala jejich pokoru, lítost a pokání i probouzející se lásku k Bohu, a že činí mysticky to, co Kristus činil zjevně Marii kající, představitelce hříšných lidských duší ...

 

Když jsem přijala toto omilostnění lidských duší, které v upřímné pokoře a lásce Kristu se oddávají a touží s Ním se v lásce spojit, tu něžná ruka pozvedla mne a Hlas mi řekl:

Jako duše omilostněná a očištěná vstoupíš se mnou na Golgotu a pohlédneš na můj kříž ne již jako hříšnice, za niž krvácím, ale jako pomocnice a přítelkyně má, jako ona čistá žena Maria, která mojí matkou podle jména byla. Do tvých rukou složím Tělo své dříve než připravím je ke vzkříšení. Tímto mystickým úkonem naznačím, že toto Tělo patří Marii, té čisté duši lidské, která je hodna mateřství Ježíšova, mateřství mystického svatého neposkvrněného Syna Božího. Jen tyto lidské duše jsou hodny přijmout mé Tělo a já je také každé dávám a tím ji oslavuji a křísím k věčnému duchovnímu životu. Toto mysterium prožijí s tebou ty duše lidské, které v čase mé bolesti se mnou trpí, na mne myslí, očišťují se a v mé odpuštění doufají pevně a jistě. Nuže, pohleď za sebe a následuj mou cestu. -

A tu jsem se opravdu obrátila, jako bych neviditelně opsala půlkruh a vrátila se v duchu do dalekých minulých časů, až k onomu dítěti v krásné rajské zahradě, k dítěti bezstarostnému, klidnému, šťastnému, žijícímu ne svým vlastním vědomím, ale tak, jakoby někdo jiný za ně myslel a řídil jeho cesty, jeho záliby i city. Bylo to, jako bych viděla své duchovní dětství. Každý okamžik jsem očekávala, že se někde objeví dobrý Otec nebo Matička, kteří za dítě myslí, je vedou a řídí jeho vývin a růst, opatrují je jako oko v hlavě a neskonale milují. Avšak tito dobří rodičové se nikde zjevně neukázali, byli neviditelní, a přece přítomní, neboť jsem silně pociťovala, že právě v tomto okamžiku se nad dítětem sklánějí, že jejich ruka se dotýká ruky dítěte, že jejich hlava je u hlavy dítěte a jejich oči sledují pozorně každý jeho pohyb.

A tu najednou vyciťuji, že jejich čelo se pokrylo jemným mráčkem starosti o příští osud dítěte, tak jako zemští rodičové, znalí úskalí života, jeho obtíží a nebezpečí, se často strachují o příští osudy svých miláčků v čase, až oni se osamostatní a budou žít svým vlastním životem, často od rodičů vzdáleni. Tak i tito nebeští rodičové prožívali obavy nad příštím životem dítěte - lidské duše. Myslela jsem si v té chvíli - proč ta obava? Vždyť všude je krásně, tak bezstarostně, všude plno světla, nikde nejsou stíny. Kdo by tedy ublížil tomu čistému nevinnému dítěti, žijícímu uprostřed ráje? Znovu se zahledím na dítě. Spatřuji jemnou, téměř neznatelnou, ale pevnou a jistou pásku, jež vedla od dítěte k onomu tajemnému Zdroji péče a lásky, jež vycházely ze srdce Božího. Jak jsem tak hleděla na pásku, oči mi běžely po ní a já se zahleděla v onen tajuplný Zdroj, odkud se čerpaly všechny vjemy a city, všechna nebeská čistota rajského dítěte.

A nyní se stalo něco úžasného. Cítila jsem, jako bych svým pohledem sáhla na něco nevylíčitelného, nevyjádřitelného, jako bych sáhla na život sám. Zachvěla jsem se celou podstatou, celou bytostností, jakoby úžasný proud síly mnou projel. Cítila jsem chvění, víření, pohyb, všechny vjemy a city, které nese život sám, cítila jsem i veškeré vědomí jsoucnosti. Všechno ve mně i kolem mne, nade mnou i pode mnou, žilo. Cítila jsem takřka tepy srdce, vřelost krve, věčné kolotání života. V tomto Zdroji žilo, cítilo, vnímalo všechno učiněné, všechno jsoucí, všechno stvořené. Byl to okamžik úžasný, toto pochopení Života, který je rozdán do nespočetných životů, a přece je sám plný a celý. Těžko je lidskými slovy vyjádřit tyto podivuhodné prožitky.

Přitom jsem cítila, že ono jemné vlákénko, které mne přivedlo ke Zdroji Života, je učiněno bezpočtukrát, že těchto vlákének je nezměrné množství a že každé je Božím srdcem vnímané, zachycované a že po něm přicházejí do stvořeného síly, které umožňují život, vědomí, myšlení i cítění.

A ještě jednu podivuhodnou věc jsem si uvědomila. Cítila jsem, že onen Zdroj Života a Citu je jakoby loutnou či harfou, jejíž struny jsou bezpočtu, jejíž tóny mají bezpočet zvuků. Uvědomila jsem si, že každá struna se jinak chvěje a jinak zní. Tóny běží po struně, rozechvívají prostor, až dojdou ke svému cíli, tam, kde je zachycen a upevněn druhý konec pásky spojovací, až k lidským duším, ke všem živým bytostem, které jsou spojeny s Bohem, svým Životem a Stvořitelem.

Nemohla jsem dlouho rozjímat nad touto mistrnou souhrou Stvořitele a stvořeného. Nový dojem mne uchvátil. Začínala jsem totiž zachycovat určité místo v onom nekonečném životě, znásobeném a rozmnoženém stvořením. Toto místo bylo velmi zvláštní. Bylo to, jakoby v nádherně sladěném orchestru pojednou jeden hudebník nasadil falešný tón. Tento falešný tón se zesiloval, až mi do ucha zazněl ostrý skřípavý zvuk, jakoby někde se začala uvolňovat struna čím dál víc a víc, až konečně praskla a docela se přetrhla. Toto prasknutí struny bylo něco strašného. Zdálo se mi, že vůbec nesnesu tohoto zvuku trhající se struny, že snad přestanu žít a trvat, že všechno kolem mne se zhroutí a přestane žít, že se prostě stane něco, co neunese a nesnese ani to úžasné srdce Boží, ten bezedný a nekonečný Zdroj všeho života, všeho trvání.

Tento strašný stav však trval jen jako blesknutí. Přerušilo jej zakvílení tak silné a dojímavé, jakoby něčí srdce pukalo žalem, jakoby někomu byl vytržen z vnitřností těla jeden živý úd při plném vědomí. Myslím si sama u sebe nyní při vzpomínce na tento silný prožitek, že nikdy už nebude radosti v mém srdci, v mé duši, neboť nesmírný žal, nesmírný výkřik bolu zraněného srdce Božího vetkal se v mou duši a nevyprchá, dokud neuslyší stejně velký výkřik radosti Božího srdce.

A toto zraněné srdce jsem také v tomto okamžiku bolesti spatřila. Odshora až dolů, právě uprostřed, se rozpuklo ostrou rýhou, ránou jako od dýky, jejíž ostří bylo potřísněno jedem. Ne, nestačila tedy nepříteli či zrádci rána čistá, ale on ještě ji učinil zanícenou, zapálenou, naplnil ji jedem, aby tento jed ničil a rozžíral tkáně srdce dál a dál, hlouběji a hlouběji a učinil tak srdce téměř neschopným uzdravení a zahojení, neschopným své původní čisté síly.

Čí ruka to učinila, komu vypověděl nástroj svou službu, že přestalo harmonické a krásné spojení se Stvořitelem? Tak jsem se tázala v duchu sama sebe, tak jsem se tázala i Zraněného.

Neřekl mi slovem, kdo to je, ale mlčky ukázal na místo blízko sebe, kde postavil ducha z Ducha svého, moudrost z Moudrosti své, aby spolupracoval na díle již stvořeném, na díle nejvyšší moudrosti. Neodsoudil, neposoudil, jen prázdné místo ukázal. Nebylo ho tam již. Byla to ona prasklá struna, byl to onen skřípavý zvuk mnou zachycený, který vyvolal pád a odchod z vysokého místa v blízkosti božího ducha, který v sobě nesl stopu součinnosti s Bohem. Ruka tohoto ducha, dotýkající se přímo Božího ramene, zasadila onu smrtící ránu Božímu srdci, ránu téměř nezhojitelnou, věčně živou, věčně krvácející.

Ne, nesdělil mi Pán toto své nejvyšší tajemství, nesdělil mi, kterak se to stalo a proč, že uprostřed nejvyššího tvůrčího rozmachu, uprostřed nejkrásnější harmonie nastal zvrat, nastala disharmonie mezi Tvůrcem a duchem stvořeným, jenž zapadl pojednou jako třpytivá kometa kamsi v neznámo. Jen stopa pádu zůstala, jen těžká rána v srdci Božím byla mi zjevena. Jen tolik mi bylo dovoleno zachytit a vnímat, že nebyla vina Tvůrce díla věčné harmonie, že ozval se tam najednou falešný, skřípavý tón, že nebylo vady na nástroji, jehož používal stvořený duch k dorozumění a souladu se svým Učinitelem.

Ó, nepátrej dále, duše má, nerozjímej, rozume, posečkej, až Pán tvůj učiní tě hodna zjevení tohoto tajemství.

Tolik dojmů duší mi táhlo, tolik myšlenek a citů, že se zdálo, jako bych jeden celý dlouhý věk prožila a stanula zase před jiným dějem. Znovu se tam objevilo dítě - duše lidská - vedené a opatrované svým Stvořitelem, který nebyl nikdo jiný nežli věčná Láska Boží. Uvědomila jsem si, že v době dětství tohoto dítěte se již rána v srdci věčné Lásky nacházela. Když jsem se znovu vrátila k obrazu již spatřenému, k jemnému mraku starostí a obav na jasném a čistém čele rodičů dítěte - duše lidské - obav v mysli této věčné Lásky, která je Otcem i Matkou současně a sama v sobě, tu pochopila jsem, odkud prýští tato obava o osud dítěte. Tento jemný mráček, tento stín vycházel ze vzpomínky, z myšlenky na toho vyhoštěného ducha, který někde sídlil a který, propadnuv se sice do propasti a odloučen od svého Stvořitele, nezapomněl na dobu, kdy se těšil Boží lásce, Boží přízni, nezapomněl na blaženost, vyplývající ze spojení s Ním. Tento duch počíná závidět každému tvoru, který nepropadl jako on sám a těší se dále Boží přízni, Boží lásce, péči a pozornosti.

Sotva jsem si to uvědomila, tu i já sama jsem počala vnímat, vyciťovat, že někde je nebezpečí, že kolem víří jakési nesouladné víry, takže i světlo, tak čiré a krásné, jakoby počínalo šedivět a potahovat se clonou. Nad hlavou dítěte se objevil černý pták jako sup, jako lupič, který slídí ostrým okem a vyhlíží kořist pro sebe, aby ji uchvátil dříve než se ona naděje.

Ano, byla to myšlenka tohoto vyhoštěného ducha, která slídila kolem božího dítěte, kolem lidské duše. A tento duch nepřál a záviděl jí velkou Boží lásku a pobyt na jejím výsluní v oblastech světla a krásy. A tato myšlenka zobrazující se jako černý dravý pták počala růst, rozšiřovat se, až se stala černým hrozivým mrakem, který se hnal dravě a nemilosrdně do blízkosti světla a snažil se světlo ztlumit, zeslabit. Objevil se na obzoru, ale stoupal výš a výš přímo nad hlavu dítěte, kde zůstal nehybný a neústupný, jakoby vůbec nedbal, že svou přítomností porušuje soulad, krásu a světlo krásného domova. Z mraku počaly vyvstávat černé ruce a jen se natahovaly, aby přetrhly jemnou pásku spojující dítě s jeho Otcem.

Byl to okamžik strašlivého napětí; hrůza mě jímala, odpor, děs i ustrnutí nad opovážlivostí vetřelce. Cosi mě škrtilo v hrdle, byla jsem jako sevřena strašným chapadlem, nemohla jsem myslet ani mluvit, jen jsem v hrůze hleděla, zda se podaří roztrhnout pásku. A dítě nic netušící před mýma očima běhalo, skotačilo a nevidělo, že se nad ním vznáší meč, který mu chce useknout hlavu a zbavit je života. Nikdo je nevaroval, nikdo nevolal: Skryj se, jsi v nebezpečí. -

Dítě nemělo ještě v těchto okamžicích vědomí zla, vědomí nepřátelství, úskoku a lsti, neboť vyšlo z Boží lásky, která nemá v sobě těchto věcí. Proto také nemohlo o nich podávat svědectví a pociťovat je. Žilo tedy jen a jen čistým citem dobra a radosti. I kdyby je byl někdo varoval před věcmi zla, nebylo by to pochopilo. Tak bylo čisté a nevinné.

Ve své úzkosti se otáčím po láskyplné tváři, která se skláněla v době pokoje nad dítětem, hledám moudré a láskyplné oči, které bděly nad dítětem, a myslím si: Proč bych se strachovala, vždyť ony bdí a jistě nedopustí, aby dítěti bylo ublíženo. -

Ale tvář, kterou jsem viděla, nebyla ta, kterou jsem viděla dříve tak mírnou a pokojnou. Tvář byla téměř bez života, zsinalá, trpící, rozrytá do tisíců a tisíců vrásek, zalitá slzami lítosti, bolesti, nezměrné úzkosti a obav. A rty byly pevné, uzavřené a mlčící; ani jediné slovo jimi neprošlo, ani jediný vzdech.

Láska, veliká věčná Láska mlčela, nemohla vydat protest, nemohla bránit a hájit své. Avšak této trpící Lásce přece vyšel někdo na pomoc. A tento Někdo nebyl mimo tuto Lásku, ale byl to Její vlastní činitel, který Ji podpíral a dával vědomí. Byl to nejvyšší duch, byla to Moudrost a tvůrčí Síla Boží.

On, spojen jsa s Láskou, spojen byl i se stvořením, které z Ní vyšlo a bylo skrze Ni učiněno. A k této svaté Boží Síle, k tomuto Duchu, jenž spojoval Moudrost a Lásku Boží, nedosáhly ruce vetřelcovy. Slyšela jsem Hlas, který vyšel z této Boží Moudrosti ve chvíli nebezpečí:

Lásku jsi pokořil, ale mým služebníkem jsi stále. Moje Slovo je tvým Pánem. Pokud tato bytost, vyšlá z Lásky mé, se mnou bude spojena, ty k ní nesmíš přistoupit. I ona je nadána vůlí a vědomím. Hle, já pro ni uvolním ze sebe částku a vložím ji skrytě do nitra. Až ona tuto částku mou objeví v sobě a oživí, tenkrát ty sám budeš pozvednut. Čiň úklady jí, avšak pamatuj, že s ní ty žiješ a padáš. Najde-li ona svou skrytou sílu, zvítězí nad tebou, ale tím také dopomůže tobě k návratu. Spojuji vás v boji, ale rozlučuji ve vítězství. Čiň podle své vůle. -

V tomto okamžiku jsem vyciťovala, že páska, kterou jsem vnímala od dítěte k Boží Lásce, byla vlastně zdvojena. Tato mnou neviditelná a dříve nezachytitelná páska ducha lidského s Duchem nejvyšším byla jakoby uvolněna a vložena neviditelně do pásky první jako tajná skrytá síla Ducha. A nyní bylo možno se podivovat, jak se zjev dítěte mění. Stalo se zdrženlivějším, tišším, vážnějším a počalo u něho vlastní myšlení. Svůj život počalo intenzivněji vnímat. Všímalo si více věcí kolem sebe. Některou chvíli nebylo možno říci, zda žije více láskou nebo moudrostí, neboť obě tyto složky počaly silně působit.

Ale nepřítel, který se nyní stáhl do neviditelna, nevzdal se úsilí o roztržení pásky mezi bytostí lidskou a Bohem. Netroufal si však učinit to přímo a počal si vymýšlet jen záludnější úklady ...

 

Když jsem došla až k těmto prožitkům, uvědomila jsem si, že jsem předčítala stránku nějaké neobsáhlé knihy, do níž mi Mistr dal nahlédnout. Řekl mi opět:

Prožila jsi chvíle nejranějšího dětství své duše. Z Lásky jsi vyšla, láskou jsi žila a láskou máš žít na věky. Odloučení tvé od ní přineslo jí Golgotu na Zemi. Obracím list a vedu tě cestou boje s nepřítelem. -

Vystoupila jsem v duchu na vysokou horu, odkud byl široký rozhled na všechny strany. Zdálo se mi, že jsem prožila věky a věky. Z malého, šťastného a nevědomého dítěte vyrostl zatím člověk mladého vzezření ještě, ale starý, velmi starý životem, prožitky, celou silou svého života.

Jak se tak dívám prostorem, uvědomuji si, že se vlastně nacházím někde v říších vesmíru, že přede mnou se rozprostírá říše nekonečná, neobsáhlá, plná dění, pohybu a života, vyplněná vyspělejšími bytostmi, tvory. Uvědomovala jsem si, že stojím na zvláštním místě, jakoby přede mnou byla silná, ostrá hraniční čára dělící dva světy, dvě říše, na dva zcela protichůdné světy.

Dívám se, jaký je rozdíl mezi těmito dvěma světy. Tu spatřuji na jedné straně světlo, čiré, krásné a čisté, a na druhé straně zvláštní tmu, která nebyla vlastně tmou v našem zemském slova smyslu, ale byla jakousi velkou nádrží světla pohlceného a ukrytého za šedivými opary mlhy. Tato mlha byla velice silná, že v ní nebylo možno rozeznat žádný děj, žádnou bytost. Jakoby se tam všechno dělo potají, záludně a skrytě, takže nikdo nikdy neví, z které strany se může objevit nepřítel nebo různá překážka v cestě.

A tu již stojím před branou, která tyto světy odděluje. Prostupuji jejími dveřmi a spatřuji zase onu krásnou zahradu, v níž jsem žila dětským životem. Ale tato zahrada byla již jiná, byla sytější, barevnější, byla více viditelná a zjevná, měla pevnější tvary. Hledala jsem v ní ono krásné rajské dítě, ale nespatřila jsem je. Byla tam však bytost mnohem vyspělejší, ale také krásná a čistá. Při běžném pohledu se zdálo, že bytost je jediná, ale při podrobnějším pozorování bylo možno spatřit v jedné bytosti bytosti dvě.

Byla to bytost dvojjediná. Jedna se podobala krásnému jinochu, druhá měla podobu krásné mladé dívky. Bylo velmi zvláštní vidět, jak jedna bytost jakoby vycházela ze druhé, jakoby tvořily celek, ale přece byly odlišné svými niternými silami. Bylo také možno říci, že to byla bytost dvojpohlavní, přičemž znaky pohlaví se nejevily zjevně, jak je tomu u zemských lidí, ale pouze rozdílnou niternou skladbou. Jedna jakoby byla zobrazením čistého silného citu, schopná radosti a lásky, soucitu a jiných citových prožitků; druhá jakoby dávala všemu sílu, tvůrčí moc a vědomí vůbec.

Obě složky, projevující se dvojí bytostnou podobou, byly navzájem spojeny zvláštní jemnou látkou, obalem, který si ani neuvědomovaly. Žily jedna v druhé, a přece každá měla svůj vlastní svět, působnost, svou sféru, podobnou sférám ostatním, ale odlišnou, takže to vypadalo, jako bych hleděla do mnoha světů. Tvořily však jeden krásný harmonický celek, spojovala je velká láska. Žily touto láskou tak samozřejmě, že jí takřka dýchaly. Kdybych měla vyjádřit svůj dojem, řekla bych, že jinoch zobrazoval princip myslivý a dívka cítivý. Tyto dva principy byly zobrazeny v podobě muže a ženy, jinocha a dívky. My lidé si již nedovedeme člověka představit jinak než obrazem muže a ženy.

Páska, která vedla k Božímu srdci v čase dětství, stala se téměř nepostřehnutelnou. Čím více se tato duchovní bytost rozvíjela, tím více se osamostatňovala. Pojítko vížící ji se Stvořitelem se ztrácelo v neviditelnu, jakoby už nebylo tolik potřebí, protože se probouzely a oživovaly síly, schopnosti a city v samém nitru této dvojjediné bytosti. Zvláště dívka vynikala neobyčejnou krásou, vyzařovala láskyplnost a něhu, teplo, záři a jas. I jinoch byl však krásný tím, že ze sebe vydával a vyzařoval ušlechtilost, rozhodnost, pevnost, moudrost a bystrost. Těžko říci, kdo z nich byl krásnější a milováníhodnější. Jakoby se v nich odrážela celá bytostnost Boží, jakoby byly Jejím krásným obrazem i zrcadlem, v němž Ona se může zhlížet a sama sebe pozorovat.

I prožívání života této dvojjediné bytosti bylo neobyčejné. Na všech věcech, kterými byla obklopena, zúčastňovala se svou osobitou prací. Tu stála nad květem, vytvářela obrazy, odlišovala barvy, zeslabovala či zesilovala jejich sílu, procházela čistými vodami a zajímala se o všechno jejich obyvatelstvo. Zajímala se o tvory, kteří měli podobu dnešních zvířátek, svými myšlenkami vytvářela rozličné útvary podobné dnešním ptákům. Byl to život podivuhodný, o jakém se člověku sotva může snít. Bytost plně žila, vědomě, s určitým vědomím o své práci i o svém úkolu. Byla vládkyní i pánem své krásné vlasti.

Avšak za branou tohoto království byl již také vyvinutý jiný svět, patřící onomu nepříteli, který záviděl lidské bytosti Boží přízeň. Tato lidská bytost však již nebyla malým bezmocným dítětem jako tenkrát, kdy v něm pracoval Boží Duch. On ji pak postupně rozdělil na dvě vyhraněné složky bytostné. Tím se bytost stala vědomější, silnější, moudřejší a schopnou samostatného života. Tato druhá složka, krásný a ušlechtilý jinoch, měla vůli, rozhodnost, do níž byla vložena volnost a svoboda, která vyznačovala tuto bytost jako samostatnou tvůrčí bytost ke spolupráci s Bohem.

Opět vidím hranice světů, bránu těžkou a zapadlou, vnímám silnou hráz dělící oba světy, téměř nepřekročitelnou z obou stran. Vidím také oči nepřítele, měřící ustavičně výšku hráze i pevnost brány, cítím jeho obcházení kolem rajského světa, jeho ruce toužící vlastnit tento krásný svět z ráje. Zachvěla jsem se obavou, neboť jsem vytušovala opět oko Boží Lásky šťastné i smutné zároveň. Šťastné radostí nad vyspělým krásným dítětem, smutné a úzkostlivé vědomím neustálého nebezpečí ze strany nepřítele.

Konečně přišel čas, že toto obcházení nepřítele nezůstalo bez odezvy u rajské bytosti lidské. Snad to byl vliv myšlenek, které neustále proudily od nepřítele do rajského prostředí, či předurčený boj - kdo může znát tajemství Boží?

Pojednou vyciťuji určitý neklid u bytosti souladné a tiché. Vyciťuji, že si počíná uvědomovat omezenost svého působiště, bydliště i práce na určité věci, že touží podívat se dál a poznat i ten divný tajuplný svět, nacházející se za branou. Tato dvojjediná bytost nevěděla tenkrát ještě, že je zlo, netušila záludnost, avšak v jejím nitru v tom čase nebezpečí začal se ozývat poprvé Hlas Boží moudrosti, který varovně řekl:

Nejez ze stromu tohoto tajemství. Hle, celý ráj spočívá u tvých nohou. Jsi pánem nad mnohými tvory, nechtěj se stát jejich služebníkem. Jakmile okusíš a poznáš tajemství, neuzříš více tohoto ráje. Zemřeš pro něj a ztratíš o něm vědomí. -

Tento první zákon daný člověku vepsal Bůh této bytosti do nitra. Jeho Slova jsem také slyšela ozývat se v jejím nitru. Až na tato varovná slova neučinil Bůh nic, co by člověka ovlivnilo a zabránilo mu poznání zlého. Neužil své moci, vlivu ani svých sil v člověku uložených.

A tak mě začala obcházet hrůza, když jsem vnímala, jak nepřítel zesiluje nápor na hradby, jak hledá cesty, jimiž by se dostal do blízkosti člověka. A nebyl už sám. Měl plno služebníků a ti všichni zahájili útoky; ne sice takové, jako se zahajují na Zemi, ale mentální, myšlenkové. Byly to útoky na čistý cit. Ale stále se ještě nemohl přiblížit do bezprostřední blízkosti lidské bytosti. Stále mu v tom bránil její cit lásky k Bohu, v Němž plně žila, Jej vdechovala jako vzduch.

Pojednou si uvědomuji, že se vzdává přímé cesty a počíná vymýšlet jiný způsob boje. Hned na počátku, když jsem spatřovala domov lidské bytosti, viděla jsem tam mnohé tvory. Byli méně vědomí, méně vyvinutí, méně krásní a čistí než lidská bytost. Bylo v tom něco podobného, jako dnes žijí lidé na Zemi obklopeni zvířaty, rostlinami a nerosty. Byli tam i tvorové podobní dnešním zvířatům, ale ne tak mnohotvární. Připadalo mi, jakoby oni byli ochrannou zdí proti nepříteli a tvořili izolaci vůči jeho vlivům. Právě tento nižší svět zachycoval nejsilnější vlivy nepřítele a počal na ně silně reagovat. Toto dobře vystihl nepřítel, a proto si tento svět, tyto tvory, vyvolil za nástroje svého záměru. Bylo to velmi rafinované, protože dobře věděl, že lidská bytost se může s nimi dorozumět, že s nimi přichází do styku, že je jejich učitelem i ochráncem.

Uprostřed těchto tvorů spatřuji zvláštní zjev. Pohyboval se velmi rychle sem a tam. Byl nízkého čela, šedivého zbarvení, ale byla v něm jakási chytrost, nedobrá uhlazenost. Vykřikla jsem v hrůze - ano, byl to had, tvor, který sice nevypadal přesně tak, jako dnes had vypadá, ale jeho mrštnost, obratnost, klouzavé pohyby a bystré oči těkající neklidně na všechny strany, mi daly představu zemského hada. A již spatřuji tělo neklidně se vlnící, jak saje do sebe neviditelné proudy, přicházející z onoho druhého, nepřátelského světa. Jeho reakce byla nejrychlejší ze všech tvorů.

Nevím věru, jak se mohlo stát, že právě tento tvor se stal přijímačem myšlenek úmyslu nepřítele. Jakmile nasával do sebe síly zla, jeho tělo rostlo, jakoby dostávalo od někoho posilu. Stával se nápadným a stále se pletl do cesty lidské bytosti. Ta mu zpočátku nevěnovala zvláštní pozornost. Ale postupem času se s ním spřátelila a počala se s ním dorozumívat. To byl počátek smrtelného nebezpečí.

Když jsem zpozorovala tuto úskočnou hru a v ústech tvora spatřovala pod jazykem jed, jak ho stále více přibývá, že se i jeho dech stával otravným, když jsem ho spatřovala v blízkosti lidské bytosti, tajil se mi dech. Srdce se mi sevřelo, jakoby ho někdo svíral kleštěmi. Dívám se v hrůze na ústa tohoto tvora, a ona se pojednou vymrštila a ulpěla na rtech lidské bytosti. Jeho tělo se vzpřímilo v hrozné síle a otočilo se kolem bytosti. Nebyl to však tvor sám, byly to cizí síly v něm pracující, které si zvolna, ale jistě vytvářely základnu v něm proti své oběti.

Tento strašný okamžik znamenal snad celou věčnost. Nebylo možno vnímat čas v hrůze, která mne obklopila. Jen jsem vyciťovala strašný zápas lidské bytosti, vyciťovala jsem, že z ní vysává krásu, čistotu, že jí ochromuje vůli, činí ji bezmocnou až k úplnému bezvědomí - a nejhorší ze všeho - někdo ji trhá na dva kusy, rozděluje souladný celek mysli a citu, trhá šat a sám se do něho halí. Místo dvojjediné bytosti stojí tu bytosti dvě. Každá sama o sobě, bez vížící pásky, síly, bez obalu, v němž se žilo tak krásně, klidně a pokojně.

Jakmile toto vížící pouto padlo, jakoby padla i niterná páska vzájemné čisté lásky. Přede mnou stály dvě zcela odlišné bytosti, každá odkázána sama na sebe. Dívaly se na sebe jako cizí. Současně s roztržením vížící pásky počala padat těžká mrákota na vědomí obou bytostí a tím se měnil i svět kolem.

Těžký mrak počal halit světlo, šedavé opary usedaly do tvarů, květů i na všechno živé stvoření. Na všem se počaly vytvářet obaly stále hustší. Šedavé zamlžení nabývalo stále tmavší

barvy, až mne obklopila úplná tma. Tato tma pohltila všechno: světlo, vůni, krásu, jas i záři, pohltila všechno živé, co bylo v rajském světě. Zdálo se mi v tu chvíli, že cítím pach hřbitova a kouř ze spálenišť ...

 

Tento přechod z krásy do ošklivosti, pád ze světla do tmy, z výšin do propasti, byl tak otřesný, že jsem neměla v sobě síly v myšlence ani citu. Bylo to jako němé ustrnutí, němá hrůza a žal. Co jsem také mohla učinit v té chvíli při pohledu na zakletí lidské duše, na hrozný tíživý osud člověka? Co platné jsou slzy, zoufání, lítost a žal? Jak bylo vše slabé a bezmocné!

V této bezradnosti hlas mé duše zavolal do tmy prostorů: Bože můj, kde jsi? Neopouštěj mne v této hrozné chvíli, kdy stojím uprostřed tmy a nevím, kam se obrátit, abych nalezla světlo. -

Ticho, hrozné ticho mne obklopovalo a nikde se nehnul ani vánek, ani záblesk záře, ani jiskérka světla. A přece - pojednou se mi zdá, že slyším zvon. Ano, úžasně rychlé úhozy zvonu, jako když někdo zvoní na poplach. Úhozy jsou stále silnější, přibližují se ke mně, takže je vnímám zcela blízko u sebe. Avšak co to? Úhozy nedávají zvuk, jsou bezzvučné. Uvědomuji si, že to není zvon. Co to jen buší tak rychle a silně? Konečně si to uvědomuji. Je to srdce. Ale čí? Není přece možno, aby mé srdce tak silně bušilo. Sahám si mimoděk k místu tělesného srdce, ale zarážím se a uvědomuji si - to je tep srdce Božího.

A už mne zaplavuje vlna silného dojetí, že se v něm celá chvěji. Ano, ten úzkostný rozechvělý tep vydává láskyplné srdce Boží. Tak jako pacientu zmítajícímu se v těžkých horečkách srdce buší jakoby chtělo z těla utéci a strhat pásky, jež je k tělu poutají, tak prudce a rychle bušilo srdce Boží. Jako ve chvílích smrtelné úzkosti srdéčko poplašeného ptáčete, které svírá jestřáb, jako srdce poraněné laně, jako srdce dobré matky, která se sklání nad kolébkou těžce nemocného dítěte a počítá s úzkostí každé jeho vdechnutí.

Mnohá bolest lidským srdcem prochází, mnohá nemoc zrychluje jeho tep, avšak to, co jsem vyciťovala v úzkostných rozechvělých tepech srdce Božího, nedá se k lidským stavům přirovnat. Byla v tom bolest všech matek světa, jimž dítě umírá, žal všech otců, jimž syn se zpronevěřil, když pohrdl otcovským domovem. Byla v tom všezaplavující bolest milenců světa, jejichž milenky je zradily, všech ženichů, jimž nevěsty prstýnky vrátily, všech sester vyprovázejících do boje své bratry, všech bratrů, jimž bratr vrazil dýku do zad.

A tento tep rozbolestněného srdce mluvil za tisíce slov. Potvrdil velikou lásku k lidské duši. V tichém niterném dojetí jsem vzpomněla na obraz, kdy ruka nepřítele se poprvé vztáhla po dítěti v Božím ráji. Od tohoto okamžiku až po dobu, kdy myšlenka nepřítele se stala skutkem, bylo toto láskyplné srdce Boží, Otce nás lidí, naplňováno bolestí.

Převeliký pohár jsem spatřila a kapénka za kapénkou do něho padala. Pohár se plnil, až se navršil až po okraj. Ústa Boží se k němu přimknula, doušek za douškem naplňovala jím srdce, celou svou bytostnost, svou jsoucnost. Tento pohár utrpení se mi pojednou proměnil. Vidím opět ústa hadí s jedem pod jazykem. A ústa Boží okoušela tento jed, do sebe jej přijímala a sama v sobě jej bolestí stravovala, zneškodňovala a proměňovala, aby neškodil a nevyvolal smrt oběti.

Jako člověka hadem uštknutého zachraňují před smrtí rty, které vysají z rány jed a tak ji vyčistí, dělo se i v této chvíli. Bůh sám přiložil na ránu svoje rty a sám se vydal na záchranu života člověka uštknutého smrtícím jedem, který vyvolává stav duchovní smrti. Vysát tento jed z rány tak, aby minulo nebezpečí, aby byla naděje na záchranu života, nebylo snadné. Nebyla to maličká ranka, jakou zanechává zemský had, ale strašná rána procházející a prostupující celým tělem až k samé podstatě bytosti.

Celé tělo se stalo jedinou otevřenou ranou, z níž unikal duchovní život člověka. Největší rána byla tam, kde se nachází duchovní srdce. Dívám se pozorněji a vidím, že rána je hluboká, krvácející, srdce je vyrváno, vytrženo. Vypadalo to tak, jako kdyby lupič násilník hrábl do celého nitra a vytrhal tam všechno cenné, hodnotné. Jako vypleněný, vykradený svatostánek, dvířka vypáčená a po zlatě ani památky. Dívala jsem se na tuto spoušť a trnula jsem, jak bude žít tento ubožák, jemuž bylo vzato nejcennější, zda vůbec bude žít a za jakých podmínek. Chápala jsem, že to nemůže být svět ani místo, které bude klást požadavky na moudrost a cit, protože je člověk sám neměl. Zbyly mu z nich pouze věci nejnutnější, nejprostší, které sotva stačí na vědomý a chabý pohyb, chabou myšlenku i cit.

Z těchto tíživých úvah mne vyrušil Mistrův hlas:

Jak maličko stačí lásce k žalu, jak mnoho práce je třeba, aby žal byl odstraněn! Snadné je hřešit, ale téměř nemožné vinu napravit, nedá-li Bůh k tomu příležitost. Hle, já tě rájem provedl, kde byla příčina pádu. Vzpomínka na prožité bolesti i dnes mne ještě tíží. Avšak proč lkát nad minulostí? Dost přítomnost na svém má. Podívej se kolem sebe. Jsi opět na Zemi a já s tebou na ní přebývám. Zda spatříš mě někde, zda poznáš, že jsem to já v tom člověku, který se provinil a propadl temnotám? Zajisté, nikdo neuvěří, že Láska Boží sestoupila s ním, aby v nejtemnějším čase vnitřním světlem mu zářila a pomohla mu nalézt cestu do ráje. Dojde-li však do něho, navždy už bude vítězem. Pak nebude za branou nepřítel, nebudou boje. Dojde však? Já před tebou nechci mít tajemství. Pohleď do temnot niterným zrakem, prostup je, dobře vyciťuj a opět mě najdeš. -

Po tomto Slovu jsem si opět uvědomila širou temnotu kolem sebe. Ale nebyla jsem jí už tolik polekána jako prve při prožitku pádu člověka. Dívám se vzhůru do nebes, jako bych tušila, že se tam něco odehrává. Zdálo se mi, že slyším nějaký rachot, zvuky, jako když se zavírá mohutná brána. Bylo to tak silné, že jsem až vnímala zapadnutí do zámku, který se jakoby samočinně uzamkl.

Uvědomila jsem si, že se zavřela cesta do ráje, cesta ke kráse, světlu a blízkosti Boží. Pod dojmem tohoto uvědomění mi připadalo, že se snad zavřela navždy a nikdy se neotevře nešťastným vyhoštěncům. Zdálo se mi to přímo kruté, nespravedlivé, jakoby někdo, kdo zůstal nahoře a rozkázal bránu zavřít, neznal milosrdenství, soucit. Bylo mi to podivné při vzpomínce na trpící láskyplné srdce Boží, že by ono dovedlo tak přísně trestat a navždy vyhostit ty, které nadevše milovalo, pro které trpělo a bylo ochotno všechno učinit i podstoupit, aby pomohlo nešťastným provinilcům lidským. Zdálo se mi to až jako rouhání, že se opovažuji posuzovat Boží jednání, když neznám pravý stav věcí, neboť nebylo mi ještě ukázáno a zjeveno vše tak, abych poznala veškerá tajemství.

Zarazila jsem v myšlenkách tento svůj posudek, přesto jsem však začala vytušovat, že přece není vše v pořádku, že opravdu se tam nahoře něco změnilo, co zavinilo tento přísný čin Boží, toto naprosté uzavření cesty zpět. Znovu se dívám na bránu, která už stála tichá, němá, jako věčný strážce tohoto Božího rozhodnutí.

Tento dojem nepřístupnosti se však náhle oslabil. V prvních chvílích jsem nemohla zjistit, odkud toto oslabení přichází, ale můj duchovní cit mne přece jen nemýlil. Kolem brány se odehrávalo něco tajemného, v největší skrytosti, co souviselo s oním přísným a neúprosným rozhodnutím. Můj nejniternější smysl jakoby vnikal do tajemství, které dosud nebylo odhaleno. Až jsem se ostýchala odkrývat svaté mysterium odehrávající se v nejniternější hlubině bytostnosti Boží, kam nemůže vniknout žádný stvořený, ani nemůže pochopit, bude-li mu dáno určité zjevení svatých tajemství.

Stála jsem v posvátné bázni, neodvažujíc se jedinou myšlenkou rušit velikost chvíle. To, co se v tu chvíli odehrávalo v Boží mysli, v Boží moudrosti, vůli i lásce, žádné lidské slovo nevyjádří, nevypoví. Neodvažuji se toho ani já. Kdybych řekla, že to byla bouře, orkán, že to bylo šumění všech vod světa, záplava, potopa, zemětřesení, že to byla síla, mohutnost veškeré energie nacházející se ve vesmíru, myslím, že by to byly jen prázdné zvuky slov, představy neodpovídající skutečnosti, protože my lidé chápeme, cítíme, vidíme a slyšíme všechno dění příliš hrubé a hřmotné. Dojmy ducha jsou však zcela jiné. Ozývá se v nich sice podobná představa jako na Zemi, ale zcela jinak, jemněji, ale silněji, s podbarvením vyšších i hlubších zvuků, ještě rozmanitějších odstínů.

A tento souhrn všech myšlenek, zvuků a citů, všeho postřehnutelného a zachytitelného dění, mohl by tak trochu vyjadřovat ono rozechvění, vyciťované mým nejjemnějším duchovním citem v Božím nitru. Toto Boží rozechvění bylo podobné rozechvění člověka, jenž stojí na křižovatce tváří v tvář novému osudu, který od základu mění jeho život. Podobalo se lidské mysli před důležitým rozhodnutím, i citu člověka, který mnoho vydával i žádal a teď nemá komu dávat a od koho brát, který se hroutí až do základů a prožívá těžkou krizi než se vzchopí a začne si stavět zcela nový základ, nový způsob projevu, ne už důvěřivý, slunný a samovolný, ale podložený moudrostí, v níž je uložena veškerá zkušenost člověkova života.

Kolikrát jsem si v těchto prožitcích uvědomila pravdivost Písma, že Bůh učinil člověka podle obrazu svého, kolikrát jsem vnímala bolest, radost, úzkost, smutek i žal Boží, jak všechno bylo nesmírně znásobeno, zmnoženo, jakoby to byly bolesti, úzkosti, starosti a žaly celého lidstva.

Takto rozjímajíc a hledajíc vyjádření podivných stavů vyciťovaných u Boha, znovu jsem se nitrem dotkla tajemství. V tomto hlubokém svatém dění počala ze všeho myšlenkového a citového rozechvění vyrůstat, krystalizovat veliká úžasná síla, která dala nový pevný základ dalšímu životu lidstva i životu mimo lidstvo. Tato síla byla Vůle. Vyrostla z myšlenky Moudrosti a byla s ní spojena, podepřena a zušlechtěna. Přesto však nesla v sobě znaky, jaké vůle má, i když my lidé ji měříme lidským měřítkem, lidskou vůlí, často nespravedlivě nemilosrdnou a lidsky hrubou jako vše ostatní u člověka. Nemohu říci, že bych ji vyciťovala do této chvíle u Boha tak silně a mocně. Ano, ona tam byla, ale tvořila zatím jediný harmonický celek. Ale nyní jsem vycítila, že nynější její zmohutnění, síla a pevnost nejsou spontánní, ale že vyplynuly z nutnosti, ze zkušenosti, z potřeby, aby rozťaly kruh, který nepřítel zadrhl, aby rozvázaly spletitý uzel, jejž ruce nepřítele tak chytře a rafinovaně zapletly.

Poprvé tedy Bůh užil své niterné síly zjevně a silně, poprvé vyšel ze svého skrytého osamění a chopil sám do rukou osud člověka. Jestliže sám v sobě učinil toto rozhodnutí, dokázal tím neslýchaný čin i největší oběť. Popřel sám v sobě lásku, která do té doby byla největším činitelem všeho dění. Nepopřel ji sice tak, že by ji odvrhl jako neužitečnou věc, ale jen ji ztišil, spoutal, vdechl ji do sebe a skryl ji na dně své bytostnosti, aby snad v některé chvíli nenabyla vrchu a předčasně nezmařila plán.

Toto ztišení, spoutání lásky bylo nejtěžším činem pro Boží mysl, cit, neboť do té doby žila jen láskou a pro lásku. Nevím, zda by to dokázal některý člověk vyvinutého citu, kdyby měl vlastní nejmilejší dítě od sebe zapudit uprostřed nejvyššího splynutí lásky, uprostřed nejláskyplnějšího obcování.

Když jsem si toto všechno uvědomovala dotýkajíc se toho nitrem, tu ještě jedna věc se mi zdála zvláštní. To, co do sebe vdechl Bůh jako lásku, nebylo celé, byla toho jen část, snad polovina. Ptám se v duchu, kam se poděla část druhá, vždyť přece není možné, aby se ztratila. A tu se dostávám konečně k bráně uzavírající Boží svět, i k onomu tajuplnému, co se kolem ní odehrává. Co to jen postřehuji?

Pomalu si začínám ujasňovat tajemství. Vždyť za tou branou, na místě, kde stojím ve tmě lidského života, se Někdo nachází. Kdo se mnou sdílí tyto rozpaky, toto zoufalé postavení lidského vyhoštěnce? A už mne ovanul teplý vánek přinášející vůni růží. Ne, nebyl to vánek, byl to teplý dech horoucího srdce Božího, plného lásky. Jak je mi krásně, blaženě, jako bych se naráz ocitla na zeleném paloučku ozářeném jarním sluníčkem. Nastavila jsem mu tvář, celé tělo a tonula jsem v blahu. Tma zmizela, nebylo hrůzy, starosti, zoufalství.

Něžný, láskyplný Hlas mi řekl:

Poznáváš mne? Jsem to já, Boží Syn nejmilejší, Láska věčná. Neopustil jsem drahé své, ale Otce jsem opustil, abych lidem vrátil ráj a otevřel tuto bránu. Pohleď, nepřítel mi nevzal všechno. Vidíš ta jemná vlákénka v lidských srdcích? Slaboučká jsou, že sotva žijí, ale přece po nich jednou dojdou zpět k této bráně. A zde je klíč od ní. Ten je v mých rukou. Až si jej lidé uvědomí a požádají o něj, podám jim ho. Pak vstoupíme společně do místa štěstí a pokoje, do ráje Božího. Než se tak stane, projdu i já touto tmou a zastavím její proudy. Pohleď, co Vůle má - Otec můj - mi chystá. -

Po těchto slovech zůstávám v klidu a čekám, odkud mi přijde zjevení Vůle Boží. V tom klidu opět začínám vyciťovat onu Boží sílu, která se prve tak silně a výrazně projevila. Začínám vnímat neviditelnou tvář, jejíž hořejší část se vynořovala z beztvárnosti. Vypadalo to, jakoby malíř načrtl několika tahy krásné ušlechtilé čelo s očními oblouky a kořenem nosu. Přes čelo, které vyzařovalo velkou myslivou moudrost, se táhla kolmá rýha vybíhající z kořene nosu. Prohlubovala se a zvětšovala, jakoby chtěla krásné čelo rozdělit na dvě půlky. Při pohledu na tuto rýhu mě pojala závrať, jako bych se dívala do hluboké propasti, jejíž dno je nedohledné mým očím. Dno snad znamená věčnost věčnosti.

Uvědomovala jsem si, že by bylo třeba něco učinit, zastavit toto prohlubování rýhy, nebo že se něco přihodí, co zničí tuto nádhernou skladbu myslícího moudrého čela. Když jsem upřela myšlenky na rozryté čelo, tu někde uprostřed rýhy - hluboké propasti - jsem zaslechla ošklivý hrubý smích a cinkot skla, jako když opilec rozjařený alkoholem v sebevědomí a pýše rozbíjí v bujnosti poháry. Mimoto se tam ozývaly ještě zvuky jako teskné pípání ptáčka zavřeného v kleci. A opět to bujné veselí jako přípitky na hostinu zásnubní, kdy nevěsta v komůrce slzami smáčí lože, majíc jít z donucení k oltáři. Bylo to jako banda lupičů nebo spiklenců, kteří se radují nad vzácným lupem. Bylo mi hrozně, když jsem poslouchala řeči propasti a tmy, když jsem pozorovala zvětšující a prohlubující se rýhu.

Avšak co to? Rýha se mění, stává se vykřičníkem, který upozorňuje na nebezpečí, jakoby chtěl říci: Dost - ani o krok dál, nebo se stane neštěstí. Míra trpělivosti se navršuje. Neváhej, který jsi vybrán k záchraně, pospěš, je třeba pomoci. -

Sotva jsem si uvědomila tato varovná Slova Boží Vůle, zdálo se mi, že nějaký paprsek se dotkl Božího čela jako políbení něžného Syna. A zase vnímám tichý Hlas, myšlenku, která se dotkla mysli Boží:

Ano, již jdu, kam mne posíláš, Otče můj. Dám světlo temnotám a svou lásku položím jako most přes oba břehy propasti. Hle, půjdu propastí a rozdělím ji na dvě části. Ta hořejší, Tobě bližší, se oddělí, přijme světlo a spojí se opět s Tebou. Tu dolejší ponechám pro příští věky. Touto Tvou cestou do hlubin a tímto rozdělením činím znamení, v němž budu od této chvíle žít já i ti, které jdu osvobodit. V tomto znamení zvítězíme. -

Současně s těmito slovy neviditelná ruka psala toto znamení na čelo Boží. Nejdříve prošla rýhou svisle dolů a pak ji proťala uprostřed na dvě nestejné části, spodní delší, horní kratší. Avšak takto přetínající čára nejenže svislou rozdělila, ale protáhla se po obou stranách až do čistých míst čela. Bylo to opravdu, jakoby se tam položil most spojující oba břehy. Aby však lávka byla pevná, je třeba ji hodně daleko přes okraj břehu zaklínit, aby krok byl co nejbezpečnější.

A tak hledíc na tyto čáry, na toto znamení nového věku, spatřila jsem kříž protínající Boží čelo, který se prodlužoval, zvětšoval, až začal prostupovat celé Boží Tělo.

Vtom se mi obraz změnil. Spatřila jsem člověka, jak žije nyní na Zemi, nahý, neoděný, jen přikrytý vlastním fyzickým tělem. Ruce měl rozpjaté jako v zoufalství, jako v touze objímat. Toto lidské tělo mělo podobu kříže. Bylo to poznání jako blesk. Dívám se v úžasu na tento kříž, který byl symbolem člověkova života na Zemi.

Slyším Slova:

Hle, od této chvíle, kdy člověka sevřela tma, kdy jsem v člověku sestoupil na Zemi, jsem na kříži jeho těla. Jsem na něm ustavičně, protínám propast temnoty a usmiřuji Otce. V člověku pokládám sebe samého, aby přese mne jako po mostě došel zase do ráje. Až opět duchem sestoupíš na Zemi a spatříš člověka, zastav se u něho. Jdeš kolem mého mystického kříže. Snad v dojetí mne pozdravíš a obnažíš svou hlavu, jak činí zbožný poutník, když se u kříže zastaví. Avšak věz: Málo mi to je. Já toužím z kříže sestoupit a ukončit naši společnou pouť temnotou. Toužím už spatřit vás v rajském světě, lidské duše milené. Pověz to všem, kdo jméno mé znají, avšak neznají svůj úkol. Toto mé sestoupení z kříže je v tvých rukou, je v rukou všech lidských duší, které se mnou se spojí a se mnou vystoupí vědomě z temnot a tím mně ulehčí břemena a tíži úkolu, utrpení i námahu. Ty lidské duše, které toto učiní, postavím po svůj bok a budou mými spolubratry, spoluvykupiteli. Dobře jsi vystihla mé zalíbení, které k člověku chovám, i to, že jsem v člověku sebe sama uložil, aby mne hlásal svým životem, aby miloval, pracoval, moudrostí slynul, aby dovedl vést, učit a spravovat země. Nediv se tedy, pohlížejíc na mne, že vnímáš city podobné citům člověka. Vždyť on z mého všechno má. A nyní se opět podívej na mé znamení ... -

 

Po těchto slovech se znovu vzchopuji k niterným prožitkům. Sotva jsem se ztišila a soustředila, první, nač můj zrak narazil, byl opět kříž. Byl temný a teskný jako sám život člověka na Zemi. Dlouho se na něj dívám a rozjímám v nitru o jeho tajemství. Vzpomínka na prožité znovu mne přivedla k místu prožitků, kdy se velká neobsáhlá Láska Boží rozdělila na dvě části. Jedna vyšla z temnot, neboť ji tam vedla páska Otecké lásky k dítěti - člověku. Tuto pásku nepřítel sice silně narušil, vzal jí její viditelnost, ale tajné neviditelné pouto lásky nedovedl zcela přetrhnout. Bylo v srdci člověka uloženo jako tajná působící síla. Mělo jednou zesílit, oživit a stát se žebříčkem pro výstup člověka do světla ráje.

Kříž před mým zrakem rostl, zvětšoval se. Cítím, že za ním je neviditelné čelo Boží, Moudrost i Vůle Boží. Síla Vůle jakoby rodila v sobě určitou a pevnou myšlenku. Vnímám, že vlastně Boží myšlenka tvoří onen kříž - plán příštího života, příštího věku. Jakoby Bůh sám v sobě učinil rozhodnutí a sám sobě určoval práci i křížovou cestu temnotami.

Sotva si to uvědomím, spatřuji, jak křížem prostupuje světelná čára. Jde nejdříve shora dolů a pak prochází i příčným ramenem. Mění se a já spatřuji, že je ve skutečnosti hustými šlépějemi nohou. Tyto šlépěje šly shora dolů tak hluboko, že konce jsem nemohla dohlédnout. Zářily světlem a odrážely se od černého dřeva kříže. Pozoruji tyto šlépěje a uvědomuji si, že to jsou stopy sestupu Boží Lásky až k propasti temnoty. Jak se tak dívám, vnikám do nich hlouběji, takže je vidím před sebou jako na dlani. Jsou čisté, jakoby noha byla z nejčistšího alabastru.

A přece se tam něco ukázalo, co porušilo tuto běloskvoucí neposkvrněnost. Právě uprostřed se objevilo několik krůpějí krve. Ptám se v duchu, odkud je. Nový pohled je mi odpovědí. Černé dřevo kříže, po němž vedla svatá šlépěj, se změnilo v půdu Země, pustou, temnou, obklopenou černými mraky. Kam oko pohlédlo, samé skály, útesy, samé cesty kamenité a tvrdé, horké jak vyprahlá poušť. Jen jednu smutnou, neutěšenou ozdobu spatřuji. Mnoho trní, jakoby z něho byla učiněna celá Země.

Rozhlížím se, přede mnou jde poutník. Sám, celý zahalený v temně šedé oblečení, které ho ze všech stran tísní a činí mu chůzi obtížnou. Zdá se být velmi unaven, jakoby celý věk putoval neradostnou, obtížnou cestou. Je však vytrvalý, neboť v jeho nitru je jistota, že jednou se tato Země změní v kvetoucí ráj, že skály vydají osvěžující pramenité vody, že na horkých trnitých a kamenitých cestách vykvetou květy.

Pro pozorovatele se to zdálo až dětsky bláhové. Vždyť tam scházel hlavní oživovatel Země - Slunce, světlo. Kupodivu, postrádajíc tohoto zevního světla a slunečního záření, cítím, že světlo přede mnou přece jenom někde je, jenže neviditelné. Můj pohled spočinul opět na siluetě poutníkově. Ustrnula jsem. Ráda bych si oči promnula - vždyť to světlo vycházelo z poutníka.

Zahledím se na něho pozorně, ale hned jsem oči odvrátila. Oslňující záře i padla do očí, světlo tak silné, že by oči oslepilo. Zavírám je. Přesto však vidím, vlastně vnímám, jakousi živou jiskru, která vydává překrásné světlo. Tato jiskra se nachází uvnitř poutníka, někde hluboko v nitru. Spočívá tam jako překrásné děťátko v lehkém oparu průsvitných mlh, které je obalují a halí stále hustěji, až posléze je přiodějí tím temně šedivým oblekem poutníka.

Vnímám toto podivné světlo. Zdá se mi, že hledím do přehlubokého moře. Někde tam se nachází ona jiskra v podobě překrásné perly. Je skrytá, obalená tuhým obalem jako v lastuře perlorodky. Co to, myslím si překvapeně, což moře je země a země je moře? Tak silně mi obě tyto představy splývaly, že těžko říci, kde byla skutečnost. Ovšem, vždyť vidím obrazy duchovní, jak se jeví duchovnímu pohledu.

Uvědomovala jsem si, že vlastně zde je počátek života, počátek práce a působení, počátek cesty a nekonečné pouti onoho poutníka. Ano, dívajíc se na perlu, vidím, jak kdysi dávno spadla sem do hlubin a temnot, jakoby ji upustila neviditelná ruka. Zde počalo navršování obalů, zde se počal vyvíjet tísnivý šat. Ale jak se navršovaly obaly, zapadala perla více do hlubin, stávala se stále skrytější. Zde, v poutníku, který měl již podobu člověka v jeho nynějším těle, byla skryta tak, že by ji nikdo nikdy nenašel, kdyby ji hledal očima Země.

Před mýma očima je opět unavený poutník, starý svými zkušenostmi, prožitky života na Zemi, se zraněnýma nohama od kamenů, skal, trní a hloží. Vidím krvácející rány na nohou; procházejí Zemí křížem krážem. Všude, kam vstoupily, zanechávají za sebou krvavou stopu. Stopy byly však tak husté, že tvořily jedno krvavé moře. Což tolik bylo již kroků - ptám se v duchu. A v této chvíli se mi zdá, že kolem mne míjí čas, že slyším kroky tisíců, že vidím přemnoho nohou krvácejících a zraněných. A tento předlouhý čas, tato krev tisíců, vytvořila ono krvavé moře, jímž byla Země zalita jako dnes slunečním světlem.

V tomto moři krve se mi něco mihlo před zrakem. Můj pohled zachycuje nestvůrné tělo jako sedmihlavého draka, jak se v tomto moři pohybuje, v něm se s rozkoší koupe, jak si v něm učinil své sídliště. Z něho se opět zvedaly ty hrozné uchvatitelské ruce nepřítele, který se v mých prožitcích tolikrát objevoval. Vždycky, když se objevil, přinášel hrůzu, zmatek, pád a zmar. I nyní spatřuji, jak tyto ruce se vynořují, jsou plné kamení a trní a metají vše poutníkovi pod nohy. To tedy on tak vyzdobil Zemi a připravil tak člověku namáhavou pouť?

Vzpomínka tichá se v tu chvíli dotkla mé duše jako píseň skřivánka, vzpomínka na domov, který připravila Láska Boží - Bůh sám. V něm ráj, světlo a krása, a zde pravé opaky. Všechno hrubé, tvrdé, temné a pusté. To je tedy domov po pádu člověka.

Věru, že dílo vydává svědectví o svém stvořiteli. Nemohlo být příkřejšího rozdílu mezi domovy lidské duše, jak je představují domov rajský a zemský. Kdybych dříve neprožila ráj, nikdy bych nevěřila, že kdysi opravdu byl. Jak hrozný a beznadějný byl tento stav, že až úzkost stahovala srdce.

Avšak proč tolik zoufat? Vždyť přece Láska Boží mi řekla, že Ona neopustí své děti, ale že s nimi vstoupí do temnoty. Kde se však nalézá? Jistě je neviditelná pro oči, které ztratily schopnost vidět její světlo. Je tedy třeba znovu se stáhnout do nitra a jeho pohledem hledat světlo. To bylo velmi obtížné. Neměl je prostor kolem - skály, kameny, vody ani mraky. Vnitřní postřeh však stále vyčkával, kde se objeví světlo. A objevilo se.

Jeho nositelem byl poutník sám. V jeho nejskrytějším nitru se nacházelo, ukryté zrakům všech obyvatel Země. Jak jsem je před chvílí zachytila jako živou jiskru, tak nyní se stalo opravdovým světlem osvětlujícím cestu. Toto světlo se pojednou vyzářilo z těla poutníka, vrhlo světelný proud na cestu pod nohy svého nositele. V tomto světle se cesta hemžila jakýmisi tvory a já vidím plno hadů. To jsou tedy spolubydlící člověka na Zemi, to je tedy společnost poutníka. Hadi, štíři a všelijací plazové. Otřásla jsem se odporem.

A kde jsou spolupoutníci člověka? Což je jenom on sám? Hledám a znovu pozoruji poutníka. Ke svému úžasu vidím, že se mi počíná rozdělovat na mnoho, přemnoho poutníků, na tisíce nohou a rukou, na tisíce hlav, na lidstvo celé. Všichni mají stejné tělo, stejný šat, jsou stejně vyprahlí, hladoví a žízniví, stejně unavení a jejich nohy jsou sedřeny do krve. Jsou jakoby k zemi schýlení a sklánějí se pod těžkým břemenem.

Dívám se na nachýlená bedra. Ke svému úžasu spatřuji těžký temný kříž. Odkud se vzal? Přemýšlím, a tu se mi proměňuje. Spatřuji, že každý na sobě nese své fyzické tělo. Jeho tíha a tvrdost je nesnesitelně bolestná; každým okamžikem jsem čekala jeho zhroucení a pád. Zůstávám ohromena tímto poznáním. Dřevo kříže = fyzické lidské tělo - a křížem je život v propastech tmy uprostřed jedovatých hadů.

Začínám si zvolna uvědomovat souvislosti. Rýha na Božím čele, prohloubená v propast tmy, kde sídlí padlí duchové, kříž přes ni utvořený, který vůle i myšlenka Boží si sama narýsovala, pak takto utvořený kříž s bílými svatými šlépějemi se stopami krve, které se mi prohloubily až do míst, kde se nyní nacházím, a posléze tento kříž již opravdu prožívaný a nesený. Kým? Ano, jsou to poutníci, zemští lidé - avšak oni jsou součástí onoho jednoho poutníka, nositele světla, nositele živoucí jiskry ve svém nejhlubším nitru. Oni z něho vyšli. Kdo je tento přetajemný, předivný cizinec na Zemi? Narazila jsem na nové tajemství, které jsem nedovedla odhalit.

Tu slyším:

Hle, Adam, otec lidstva, nositel jiskry života, Světla lásky Boží i Slova jejího. Z něho vyšlo pokolení bytostí, které jsou zvány lidstvem, jsou vyvoleny jako mluvčí a vykonavatelé Božích plánů v Božím díle, které učinila Boží Láska. Adam - toť jméno lidstva, označení prapodstatnosti Boha. Jiskra, kterou jsi uzřela v nitru Adamově, je živoucí síla, která dává vědomí. Světlo z ní vyzařující je ze Světla, které je zdrojem, z něhož vyšlo stvoření nebe i Země. Pokud žil Adam ve své podstatě v Boží lásce, v Božím ráji, pokud sám byl světlem, krásou i láskou, dobře bylo všemu stvořenému. Jakmile byl odtržen od Podstaty, od Boha, od sil Jeho Světla, propadl temnotám a stal se obyvatelem hmotných světů, stal se společníkem a spolupracovníkem padlého ducha. Prvotní síla Adamova se rozdělila - rozdělilo se vědomí, světlo i veškeré schopnosti myšlení. I snoubili se synové nebes s dcerami Země, slučovalo se nebeské, čisté a svaté Božství Adamovo se silami hmoty, s těly zvířecími, v nichž nebylo vědomí Světla, ale v nichž bydleli služebníci satana. Toto spojení ducha a hmoty bylo křížovou cestou Boží lásky, neboť ona nemohla odstoupit a vystoupit z Adama, neboť on byl její částí. A tak ty, hledíc na poutníka, spatřuješ Boha v člověku Adamovi, Boha oděného tělem jeho nepřátel. Jak bývá zajatému mezi nepřáteli? Jak bývá člověku, jejž oblékli v šat odsouzence a vedou na popravu? Jak je vězněnému, jenž odsouzen na léta do žaláře v šatech trestance ve sklepích zmírá touhou po životě a světle? Jak je tomu, jenž je zrazen přítelem? Jak je rodičům, jejichž dítě propadlo hanbě a obcuje s hříšníky? Říci, že toto všechno je cesta křížová, je věru málo. Tuto mystickou Golgotu kryje Golgota zjevná, jejíž děje prožiješ v Ježíši tak, jak prožíval On. Nebudeš na ně hledět okem člověka, ale okem Božím. Nebudeš je vnímat v srdci svém, ale v srdci Božím tak, jak je prožíval Ježíš v srdci věčné Lásky. Jdi již ... -

 

Ponořuji se opět do svého nitra a z něho počínám prostupovat nitra lidská. Nejdříve mám dojem, že všechna tato nitra splývají v jedno, že dohromady opravdu tvoří poutníka Adama. Uvědomuji si, že prožívám lidstvo v jeho nynějším těle, v obraze muže a ženy. Znovu mi připadá, že muž a žena tvoří celek, avšak když se pozorněji dívám, každá z těchto lidských bytostí je duchovně takovýmto dvojjediným tvorem. Mužství i ženství v ní splývá, u mnohých lidí velmi nesouladně. U jedné převládá mužství, u jiné ženství. Druhá složka je zakrnělá nebo jen málo vyvinutá, podle toho, žije-li člověk více moudrostí nebo láskou.

Vidím tedy, že lidské bytosti i složky v nich se vyvíjejí nerovnoměrně a nestejně. A z těchto nerovnoměrně, neharmonicky vyvinutých složek v jednom těle, vyplývá ovzduší plné napětí a nesouladu, takže se pobyt v takových nitrech stává velmi tísnivým, téměř nesnesitelným. Jakmile proniknu do takového nitra, začínám prožívat zvláštní tísnivé stavy a téměř sténám neznámou bolestí. Snažím se vypátrat její příčinu a brodím se takřka v rozličných žalech. Mám dojem, že mě zrazuje a opouští někdo, koho mám velmi ráda.

Pojednou se odkudsi začínají vynořovat neviditelní nepřátelé. Pravda, jsou oku neviditelní, ale jejich přítomnost silně prožívám a vyciťuji. Na okamžik si uvědomuji, že vycházejí odněkud zdola, že pohlaví člověka je jejich vstupní branou, že v těchto místech je tajná rada nepřátel, kteří se umlouvají, jakým způsobem se mě mají zbavit, jako bych byla nepohodlná jejich životu i záměrům. Slyšela jsem i hlasy velmi rozhněvané, hádající se, popudlivé, jak vyslovují mé jméno a chtějí je vymazat, protože je pro ně nebezpečím a ohrožuje jejich vládu, sílu a moc. Toto jméno však nebylo mé lidské, ale znělo: duše lidská. A za tím jménem bylo ještě něco.

Uvědomuji si, že tato lidská duše, jimi nenáviděná, je duše taková, která žije láskou k Bohu i velkou duchovní moudrostí, která je přímo spojena v Kristu s Boží láskou a tuto Kristovu lásku touží dát všem a všechny tak přivést do stavu, jakým žije sama. To je asi ono, co je nepohodlné nepřátelům, co mění jejich svět, zvyklosti i zákony. Proto ji chtějí odstranit a znemožnit jí život na Zemi. Ale tato duše je klidná, pokojná. Nebojí se, neleká nepřátelství, neboť žije ve spojení s Bohem. A toto spojení, včlenění vůle do vůle Boží, ji činí neobyčejně silnou a statečnou.

Bylo zvláštní, že jsem cítila a prožívala všechno tak, jakoby to byly mé vlastní prožitky. Avšak současně jsem vyciťovala, že je to prožíváno mimo mne samotnou, jako bych já sama jen vstoupila nebo nahlédla do stavů této dokonalé duše a prožívala přes ni všechny tyto prožitky. A tak s touto duší - vlastně přímo v ní - jsem vstupovala do niterných hlubin jiných duší lidských. První silný dojem byla velká lítost.

Ptám se v duchu: Kdo je tímto neviditelným přítelem, který opouští a zrazuje duši, v níž tuto lítost prožívám? -

Odpověď přichází z mého nitra: Přítel, jenž zrazuje a opouští, je ten duch lidský, do jehož moudrosti, vyšlé z Moudrosti Boží, vstoupil ďábel. Ten použil nástroje - lidského rozumu, který čerpá jen ze zkušeností světa hmotného, ze země duchovního temna, sídla ďáblů. -

Již také vidím niterným zrakem postavu k zemi schýlenou, jakoby nosila na zádech hrb, který jí zabraňuje pohlédnout do nebe, do hvězd, do slunce a do světla. Proto tyto oči hledící jen do země znají jen věci nacházející se na ní a nemohou vidět věci ukryté za její tvrdou hmotou - duchovní svět, svět světla. Postava byla oblečena v honosný světský šat, který byl rudý jako šarlat, jako zář zemského ohně. Její ruce byly jak ruce zlodějů, nepřirozeně dlouhé s hrabivými prsty, které neklidně spočívaly na opasku, kde byl pytlík plný zlaťáků. Ruce byly připraveny každou chvíli něco chytit a ulovit pro sebe, něčím se obohatit.

Byl to dokonale zobrazený Jidáš. Sleduji pozorně jeho počínání a uvědomuji si toto:

Tento rozum lidský, zobrazený postavou Jidáše, zmocnil se moudrosti lidského ducha a učinil v něm pravou spoušť. Snažil se mu ze všech sil namluvit, že je nutno všímat si života na Zemi, užívat si všech věcí, které tento svět skýtá, a dbát o hmotné zabezpečení a blahobyt. A když se mu konečně podařilo umlčet hlas moudrosti ducha, bylo již lehké zrazení a opuštění citu lásky k Bohu.

Tak se mimoděk nacházím u děje, jímž začínala zjevná Golgota. A skrytý děj pokračuje:

Postava Jidáše se přibližuje. Nejde již sám, je obklopen mnoha postavami nepřátel. Když se na ně soustřeďuji, každá z nich představuje určitou myšlenku člověka, jenž zcela podlehl světu, myšlenku, která zraňuje lásku a je jejím opakem. V popředí jde postava, na pohled velekněz. Je to však spíše zobrazení pýchy člověka, jeho sebevědomí a samolibosti nad vlastní chytrostí, rozšafností, povýšeností nad vším, co mu není rovno rodem nebo úřadem. Kolem něho je plno služebníků, kteří jsou zobrazením jeho vlastních přání, totiž takových, aby jen on sám byl vážen, ctěn a milován. A služebníci - myšlenky provázející pýchu člověka - přepokorně slouží svému pánu - pýše, jen aby se mu zavděčili a on je milostivě trpěl u sebe. Dál vystupovaly postavy závistníků, kteří blednou závistí, nemohouce snést dovednost druhého, ani lásku a úctu, kterými se těší u lidí.

Dívám se na tyto postavy, všelijak pokřivené a zohyzděné určitou špatností, hříšným myšlením a cítěním člověka. Celá skupina s Jidášem v čele se přibližovala ke mně a začínala mě obklopovat. Je mi podivné, proč na mne tolik útočí. Podívám se na sebe a podivení vzrostlo ještě více - stojím zde v postavě Ježíše. Mám prosté lněné roucho v pase upevněné, vlasy nad obličejem rozdělené do dvou pramenů. Ruce, obdivuhodně krásné, jsou složeny na prsou. Nohy jsou bez opánků, bosé, převelice bolavé, otlačené a rozdrásané do krve.

Když jsem si alespoň trochu uvědomila svůj zevnějšek, tu i niterně jsem se počala měnit. Dostala jsem nejdříve silné vědomí a do duše vstupovala nezvyklá odhodlanost a statečnost k velkému činu. Nitrem počala zachvívat silná touha rozdělit se, rozdat se mezi všechny, kdo žijí na Zemi. Veliká láska mne začala zaplavovat a všechno prostupovat. Cit lásky byl tak silný a nesnesitelný, že v něm spočívala až trýzeň. Byla však jiná než je trýzeň bolesti. Byla slastná, a přece bolestná, lítostivá, a přece radostná. Už se zdálo, že tuto sílu neunesu, že se snad mé srdce rozpukne, protože není zvyklé na takové záplavy lásky.

V tomto stavu mi připadalo, že pluji na vlnách stříbrného moře a že i mé nitro je takovým stříbrným mořem, že na něm laškují vlny a proudy se navzájem prolínají. Chvílemi to zas bylo, jakoby se mnou pohrával jemný vánek jako s lístkem vonné růže. Vynášel mne vysoko a opět mne nechal padat dolů jemným čistým azurem nebes. Byla jsem chvíli bílým plátkem, vonnou růží i skromnou fialkou. Byla jsem ve slunci, v teple, v jasu i světle. Hýčkala mne náruč matky a skláněla se nade mnou láskyplná tvář Otcova. Posléze na mne padal jemný déšť májové vůně i ranní svěží rosy ...

 

Z těchto bohatých dojmů jsem byla náhle vyrušena. Jako když na slunce padne temný stín, tak se kolem mne pojednou zešeřilo. Stín se ukázal zcela blízko, postavil se přede mne. V tomto stínu vidím postavu Jidáše. Přibližuje se ke mně blízko, bere mě do náručí a sklání se k mé tváři. Jak se nade mnou sklonil, ovanul mne jeho dech. V tom okamžiku se vynořila vzpomínka na otravný dech hada v ráji a na jeho ústa přimknutá k ústům rajské bytosti. Tentýž dech mne ovanul, tatáž ústa se k mé tváři přiblížila.

Hrůzou jsem se zachvěla, neboť jsem vyciťovala, že budu uštknuta a musím zemřít. Opravdu. Mžik vteřiny a již se mne dotkla ústa odporně lepkavá a já ucítila dotek slizkého hada. Nedovedu říci, jak dlouho tento pocit trval, neboť se mi zdálo, že v té chvíli ztrácím půdu pod nohama, že se kolem mne všechno chvěje a já padám do propasti.

Když jsem ucítila pevnost pod nohama, nepoznávala jsem sama sebe. Šat Ježíšův, jímž jsem byla přioděna, byl roztrhán, takže z něho visely jen cáry. I má podoba byla k nepoznání. Jakoby se kolem mne hnala prudká vichřice, tak bylo všechno popleněno, vyvráceno a strháno. Všude, kam se podívám, samá spoušť, černá pustota. jako když o půlnoci vítr skučí a je pravé Boží dopuštění, kdy člověk se obává hlavu dát ze dveří. Zde však nebyl příbytek chránící tělo proti nepohodě, stojím zde s čelem odkrytým a potrhaným šatem, pod nímž je tělo poseté zmodralými ranami. Jak by také nebylo zbité, vždyť vichřice sráží větve, ty padají a tělo zraňují. Vlasy cuchány větrem cloumají hlavou sem a tam. V dáli se ozval zlověstný hukot vody. Zachvěla jsem se úděsem.

Rudé mžitky začaly tančit před mýma očima jako drobné šklebící se bytůstky ze zemského ohně. Hukot vody se přibližoval a já pojednou cítila mohutný příval vod, jakoby se na mne valilo celé moře. Černá voda zaplavila nohy a začala stoupat vzhůru. Bylo v ní plno nestvůr, které dorážely na tělo, chtějíce je rozsápat. Vzduch byl naplněn parami, které páchly sírou a dýmem, mrtvolným pachem, jakoby tělo bylo v rozkladu.

Tuto hrůzu ještě dovršil pohled na samotné tělo, které bylo téměř obnaženo. Bylo doslova prolezlé červy, všelikými drobnými larvičkami i živočichy neurčitých tvarů, ale velice živými a mně nepřátelskými. Začaly se mi zabodávat do těla, jakoby si je navždy chtěly učinit svým domovem. Teď cítím, že toto tělo je šatem, v němž se nalézá duše. A toto vědomí, že mám na sobě takové semeniště vší ošklivosti, nečistoty, bylo nad všechno pomyšlení hrozné a děsivé. Možná, že jsem chtěla vykřiknout a strhnout ze sebe tuto ošklivost. Ale sotva mi ze rtů sešel nějaký zvuk či slovo, protože se valila nová hrůza.

Černá voda pod nohama se začala zvedat výš, až dosáhla pasu. Projela mnou bolest. To jedna vodní nestvůra se zakousla do boku ostrými zuby. Za ní další a další, až jimi byla pokryta záda i hruď. Nebylo jediného místa, které by bylo ušetřeno krvelačných zubů vodních šelem. Ale to ještě nestačilo. I sluch začal být týrán hrozným jekotem, mručením medvědů, řevem tygrů, štěkotem psů. Zdálo se mi, že celá zvířecí říše na mě doráží a chce mě za každou cenu zničit, usmrtit, pomstít se.

Tyto neslýchané útoky nezůstaly bez odezvy v duši samé. Ona, připoutána k tělu, prožívala úzkosti smrti. Veliká, všezaplavující láska, která ještě před chvílí tolik oblažovala, ztichla jak poděšený ptáček a schoulila se jako bitý pes do koutečku duše, jakoby ani nedýchala, nebyla, jsouc utištěna úzkostí, hrůzou, bolestí a žalem, které zvolna, ale jistě nabývaly vrchu nad všemi myšlenkami a city. Zaplavovaly postupně celé nitro, jak černá voda stoupala vzhůru k srdci.

Okamžik, kdy voda dosáhla výše srdce, byl nejhroznější. Něco se zakouslo do srdce a začalo je požírat. Krev vystříkla na nestvůrná ústa šelmy, ale ona pokračovala ve svém díle. Něco jako tygří dráp rozťalo břicho a vnitřnosti vyhřezly. Smečky různých zvířat se na ně dychtivě vrhly. nebylo místečka, kde by netekla krev, kde by nebyla rána. Celé tělo bylo vlastně jedinou ranou.

Náhle si uvědomuji, že nikde není člověka, že tu sama stojím ve světě zvířat. Zvířata trhají tělo, svírají, mučí, trýzní. Nebyla to však zvířata, jaká známe na Zemi, bojácná a mírná. Byli to draví ještěři, vzteklí psi a kočky, šelmy vydrážděné pachem krve a nenasytným hladem. Duše se svíjí jak přišlápnutý červíček, zmítá se v bouři a opuštěnosti od lidí.

Kde jste, lidé, proč neodeženete ta hrozná zvířata, proč nepomůžete jednomu ze svých lidských bratří - tak duše lkala sama v sobě, tak hleděla toužebně, zda se někde mezi zvířaty objeví člověk s mírnou tváří, který by přinesl malý tichý pozdrav z lidského světa.

A hle - přece se objevila jiskérka a slabě zazářila v temnotě. Nad smečkou zvířat se objevila bílá tvář člověka s očima soucitnýma, plnýma dojetí. Duše zaplakala radostí a z nitra vyšel vroucí dík Bohu za tento obraz, jímž jakoby naznačoval, že nejsou jen lidé se zvířecími pudy dravosti, bezohlednosti, krutosti a bojovnosti na život a na smrt, že nejsou jen tito hrozní nepřátelé dobra a lásky, ale že již v některém nitru se začínají probouzet ušlechtilejší city, které naznačují, že člověk je schopen uvědomit si, že od Boha vyšel.

Toto poznání bylo v té chvíli silnou oporou trpící duši, v níž jsem prožívala bičování a trýznění Ježíše na dvoře Pilátově. Bylo paprskem, jenž doletěl z nebeské výše a polaskal trpící čelo. Jakoby Otec pohladil a potěšil útěšným slovem:

Vytrvej, Synu, nepodlehni bolesti, cesta je nutná. Na jejím konci je opětné spočinutí ve mně a tím radost má i tvá z vykoupení všech, které Ty sám v sobě nosíš. Všichni pak jedno budeme. Neboj se, má síla je s Tebou. -

Sotva toto pohlazení doznělo, začal silný praskot. Velký had se počal obtáčet kolem těla, kolem celé hlavy, až se konečně usadil na ní jako triumfující vítěz, jako její pán a vládce. Jeho tělo bylo z tvrdých rohovitých šupin, jež se zabodávaly jako přeostré hlohy do čela a celé hlavy. Rozlézaly se po celé šíji a nesnesitelně bodaly jako nejostřejší jehly, jako břitvy řezající kůži hluboko do krve. Současně v rukou pociťuji něco, co se nedá dost dobře vyjádřit. Byl to snad ocas zvířete. Uvědomuji si již, že zvířeti hledím do očí, lstivých, výšklebných, které ztělesňují nectnosti člověka, který je schopen každého podvodu, každé nečestné vychytralosti, výsměchu i radosti nad nezdarem a neštěstím druhého.

Obklopena výsměšnými pohledy jako bych v nich četla: Kde je tvá proslavená chytrost, tvá síla a moc? Jak směšné - takovému se máme klanět? -

V každém slovu se současně ozývalo hadí zasyčení. Pod těmito pohledy se duše prohýbá jako pod ranami bičem. Vyvolávají silnější muka než rány na těle.

Avšak zdá se, že na tomto místě je již prožito vše, co prožito být má. Cítím nutkání ke kroku vpřed. Nevím, jaká cesta to bude, ale předtucha, úzkost dává tušit, že bude bolestná a obtížná, že to bude cesta krve, muk duše i těla. Skutečnost však předstihla jakoukoli představu.

Hned na počátku se mne zmocnila úzkost, kam jít, když všude kolem byla voda. Všechno bylo do ní ponořeno. Přesto však noha chtěla učinit krok vpřed. Hrůza! Byla však zapadlá v zemi, moři či propasti a na ní byly navršeny vysoké nánosy bahna, smetí a odpadků, které ji zatěžovaly tíhou, takže její zvednutí vyžadovalo nadlidskou sílu. A přece se noha pohnula. Nadzvedla se opravdu pomalu a těžce, takže se mi zdálo, že současně pozdvihuji celou Zemi výš z jejího místa. A tak, jak se nohy zvedaly ke krokům, stoupala i Země vyzdvihujíc všechno, co se na ní nalézalo.

Když počala tato cesta zemí a vodou, počaly se rozviřovat spodní proudy, vystupovaly vzhůru a přinášely s sebou ostré zápachy, jaké vydávají nečistoty městských kanálů. Jenže ta nečistota nebyla z jednoho místa, ale z celého světa. Zápach byl nesnesitelný, zarážel dech a vyvolával pocity nevolnosti a ošklivosti. V tomto přetěžkém zápolení s tíží Země i nečistotou vody jsem šla pomalu vpřed. Každý krok byl jak celý dlouhý věk.

Uprostřed těchto nesnází, v nichž jsem šla bouří a větrem, hukotem a přívalem černých vod i těžkou hradbou usazenin země, padla na mě ještě jiná tíže. Jakoby někdo znenadání na ramena i šíji shodil obrovský balvan, těžký jako skála, s hranami ostrými a tvrdými jako křemen. Celé tělo se prohnulo jak slabý proutek, jako plát rozžhaveného železa, do něhož buší těžká kladiva. Rána za ranou, a každá znamenala větší prohnutí, větší nachýlení ramenou a šíje, takže se počala křivit i celá páteř a nachylovala se k zemi. Nešel zde už mladý krásný muž, ale zlomený, sehnutý stařec, jemuž k smrti schází několik okamžiků.

Tíže stále přibývalo, jakoby někdo stále nakládal na bedra. Opravdu, nejdříve to byl dotek skály, pak železa, těžkých kovů a potom kmeny stromů, rostlin, těla zvířat a nakonec těla lidská - všechna, jež se na Zemi nacházejí. Ne, nemožno vyjádřit, nemožno přirovnat tíhu kříže Ježíšova.

Ano, byl to kříž, co tížilo ramena i šíji. Uvědomila jsem si to jasně a silně. Avšak představovat si ho jako prostý dřevěný kříž, jaký je možno udělat na Zemi, bylo by bláhové. Jak je možno s tímto břemenem jít dál vpřed? A přece. Nohy se zvedají, tělo vzpíná, všechno v těle pracuje, vydává síly, které by nikdo nehledal ani neuvěřil, že v těle opravdu jsou. V hlavě není myšlenek, v nitru není citu. Jen nějaká síla uvnitř nitra vede, přímo velí, dodává odvahy i neslýchané statečnosti, jakou ze sebe nemůže vydat žádný člověk.

Před očima se náhle zablesklo světélko. Letělo z výšiny, prorazilo tmu, proběhlo vodou i černým bahnem a spadlo přímo k nohám. A jakoby bylo mocným čarodějem, utišilo vítr, vysušilo místo u nohou. Oči hledí za ním a do srdce padá krůpěj stříbrné rosy, pod tíhu kříže se položil plátek bílé růže. Ach, vonný kvítečku, čí ruce tě sem vložily, v kterém srdci se rozhořelo bílé a jasné světélko, aby potěšilo duši? Bílá ruka se natáhla přes oceán a vyvolala pocit stisku rukou, upřímného, přátelského, jakým tiskneme ruce zarmouceným a sklíčeným přátelům. Současně čelo bylo utřeno čistým bílým šátkem a dokonce kříž byl mírně nadzvednut.

Pomocníku Šimone, kdo ty jsi? A již se dívám do lidského srdce, ležícího u nohou. Vidím srdce prostého člověka, plné laskavosti, touhy pomoci ulehčit břímě, pod nímž se těžce klopýtá. Tento soucit s trpícím, tento počátek velké lásky člověka k člověku, bratra k bratru, přítele k příteli, byl nesmírným ulehčením. Nad hlavou kroužily bílé holubičky. Snesly se přímo nad hlavu a něžně se dotýkaly ran, jakoby je líbaly. Zavanul jemný vánek, ochladil rozpálené čelo a přinesl vůni květů. Dech svíraný zápachem vod se osvěžil, prsa rozšířila a tělo nabralo sil.

Toto potěšení srdce, tuto úlevu a oddech vyvolaly soucitné slzy a myšlenky lidí přihlížejících oběti golgotské. Kéž byste více plakaly, ženy jeruzalémské, kéž by bylo více Šimonových rukou, soucitných a obětavých lidských srdcí, nakloněných k pomoci. Dívala jsem se před sebe a uvědomovala jsem si, že je nutno jít vpřed. Kdy už bude konec této cesty muk ...?

 

Přede mnou se začal objevovat pevný bod. Počal nabývat určitějšího obrysu a já spatřuji holé vyvýšené místo, jako pahorek. Celé nitro se mi zachvělo. Hle - Golgota. To je tedy cíl této cesty. Avšak jak k němu dojít, vždyť tělo slábne, dech se namáhavě z prsou prodírá a nohy již umdlévají. Nové obtíže zadržely otázku ještě nevyslovenou.

Vody se zhušťovaly, země byla těžší a těžší. Nebyla to už jen voda, ale prales zkamenělin, houštin a kořenů. Nohy se do nich zaplétaly a kořeny se ovíjely jako klubko hadů. Větve zakrslých keřů šlehaly do očí a bily v tvář.

Do sluchu zalehl zvuk, jako když utíká stádo koní. V okamžiku také proti mně divoce vyrazilo. Z nozder jim šlehal oheň a jejich těla vydávala pekelný žár. Jak se řítili, jejich těla se rozžhavovala a začala vydávat plameny. Jako bych hleděla do jediné výhně či do chřtánu pekelného ohnivého draka. Oheň se zvětšoval, rostl, nabýval síly, až byl jedinou hradbou, která se mi postavila do cesty.

Projít tímto peklem zdálo se nemožné. Avšak niterná síla znovu zavelela - veliká síla vůle a pevnosti, smělosti a nebojácnosti. Ne, nešla jsem to já, ubohý červíček lekající se malých světských plamenů. To šla Vůle všech vůlí, Statečnost a Obětavost, jíž pod sluncem není rovno, šla duše, v níž je Bůh sám.

Ohnivá výheň pohltila všechno: tmu, vodu, zemi, všechny bouře i jiné nesnáze - tak byla strašná, hrozná a děsivá. Nebylo tvaru, byla jen rudá krvavá skvrna, od níž oči krvácely jak vypálené. A z těchto rudých barev se šklebily pitvorné postavy. Nalehly na tělo a mrákota na chvíli obestřela vědomí. Strašlivý nápor bolesti zbavil tělo i duši vědomí.

Když stav pálení dosahoval nesnesitelného bodu, tělo se vzepjalo v křeči, celé se zmítalo, škubalo, asi tak, jako když hodíme na oheň pruh papíru a on se svíjí jako malé hádě. To byl okamžik, kdy mi zůstalo ve vědomí jen to, že tělo bylo zvednuto, rozpřaženo do čtyř světových stran, do čtyř dílů, do čtyř sfér. Nohy byly dole spojeny, ruce každá zvlášť byly silně rozpřaženy, takže tvořily přímku. Ne tedy tak, jak je Ježíš zobrazován na kříži s rukama šikmo rozpřaženýma. Hlava zabíhala do čtvrtého cípu.

Po tomto křečovitém vzepnutí se zdálo, že v těle nastává zvláštní proces přeměňování, jako přeměna substancí při zpopelňování. Nejdříve se všechno vypařilo, vysušilo, každá kapénka vody. Látky, z nichž je tělo vytvořeno, se zvolna rozkládaly a přeměňovaly. Každá buňka, každá vlásečnice tento přeměňovací proces prožívala, jakoby se oprošťovala od pevných stavů a přecházela do jemnějších, čistších, průhlednějších, průsvitnějších. Ústa i hrdlo začaly prožívat svá muka. Rty opuchly, jazyk se začal zduřovat, stával se toporným a neohebným, v hrdle byla strašná vyprahlost. Zuby se zaklesávaly do sebe, takže z hrdla vycházel chrčivý zvuk podobný zvukům zvířecím.

Mezitím se v duši počínala usazovat hrůza a úzkost ze smrti. Počalo to vědomím, že v těle počíná proces přeměny. Toto vědomí se stupňovalo. Jak se blížil okamžik vyvrcholení, bod přeměny, v níž jedno umírá a druhé se rodí, dostavovala se úzkost a bázeň ze zmaru a zaniknutí. Vědomí niterné síly, vědomé spojení se svou duchovní podstatou se začalo zastírat, ztrácela se paměť a celé vědomí se počalo ponořovat do tělesnosti, do pocitů bolesti, vyprahlosti a těžké tuposti, jako po strašných úderech do hlavy, tak, jakoby z nitra prchala a vystupovala síla, která až dosud stála po boku tělesného vědomí, podpírajíc je a vzpružujíc mysl a cit. Jemné pásky vížící duši k tělu se napínaly k prasknutí a vytahovaly se do stále jemnějších a tenčích vláken, takže každý okamžik bylo možno očekávat naprosté přerušení života.

Tyto okamžiky ponoření do fyzických bolestí, do stavů odumírání tělesných substancí, byly neobyčejně těžké. Bylo to pomalé vědomé umírání, pomalé, ale jisté rozdělování člověka na dvě složky. To, co zbylo z ducha, odstupovalo od toho, co bylo z hmoty. Dva světy jsem vnímala úplně odlišně. Vystupujíc z duchovního, nořila jsem se hlouběji do hmotného. Byla to chvíle ze všech nejtěžší, kdy se vydral z úst výkřik trýzněného lidství, z něhož prchala síla duše:

Bože, proč odcházíš ode mne? Neopouštěj mne, neboť bez Tebe zahynu. -

Po tomto vzepětí, v němž vědomí fyzického těla se snažilo zachytit a podržet u sebe poslední jiskru duševní síly, nastalo otupování vědomí. Bolesti se vnímaly, ale stále tlumeněji, až počínalo znecitlivování, které už bylo prožíváno v mrákotě. Na oči padal temný hustý mrak, clona, v níž se všechno počalo rozplývat, nabývat čirosti, bezbarvosti, až na oči padl těžký spánek podobný mdlobě. Tělo ztuhlo, nejevilo známky života.

Nemohu říci, jak dlouho tento stav trval a co po něm následovalo. Prožitek končil tímto stavem. Žila jsem opět sama sebou, uvědomujíc si znovu všechno prožité. Poslední záblesk, jenž mi zůstal z tohoto prožitku, byla niterná jistota, že tento stav tělesné smrti nebyl poslední, co Ježíš prožíval. Cítila jsem, že síla ducha odstupující od těla, aby mohl nastat stav tělesné ztuhlosti, nevzdálila se úplně a docela. Ani vlákénka, jimiž tato síla byla k tělu připoutána, se docela nepřetrhla. Vypadalo to, jakoby ještě všechno nebylo hotovo, jakoby tento duch jen čekal na vhodný okamžik, kdy opět v tomto těle se něco odehrává ...

 

Počínám zase vnitřně nazírat. Hledím na tělo zdánlivě neživé, zcela mrtvé, nelišící se od jiného těla po smrti. Lišilo se jen tím, že bylo bezmezně ztýrané a celé zbrocené krví.

A hle, co spatřuji. Temné dřevo kříže a na něm pnící tělo. Kříž počal hořet. Nebyl to však ohnivý rudý oheň, který jsem před chvílí prožívala na Ježíšově Golgotě. Tento oheň byl čistý, průsvitný, takřka bílý s jemně modravě zbarvenou září. Kříž se spaloval v tomto čistém světelném ohni. Záře a světlo se počaly rozšiřovat, vystupovat do výše i do šíře, až hořela světlem celá Země. Byla to úžasná, nepředstavitelná krása. Světlo naplnilo Zemi a bylo všude, kdekoli pohled spočinul. Odklopovalo lidi, zvířata, stromy, květy, rostliny, ba obaloval i kmeny ležící na cestách. Chvělo se nad vodami a ty se rozestupovaly a přijímaly je v sebe.

Kam zmizel kříž? Co se stalo s tělem přilnutým k němu jakoby tělo a kříž byly jedno? Tak se v duchu ptám a rozhlížím se kolem dokola. Čekám, zda se někde nevynoří kříž jako varovný vykřičník, či jako hluboká propast temna, plná ďáblů. Kříže tu nebylo. Neobjevil se, proměnil se ve světlo. A protože tvořil s lidským tělem jednotu a byl obrazem utrpení těla, stalo se i toto tělo světlem.

Od toho času již není Kristus ukřižovaný, ale Kristus vzkříšený, Kristus - Světlo našeho života. Všichni, kteří v Něm žijí, kteří Ho milují a jdou za Jeho světlem, již nikdy na svých cestách nezabloudí.

Hledíc do tohoto Světla volám: Kriste - Kriste, Světlo ze Světla - ozařuj i cesty těch, kdo Tě neznají, aby i oni došli svého cíle, jímž je Bůh, Světlo a Láska věčná. -

Ze Světla se počala vynořovat tvář. Jemné obrysy se stávaly zřetelnějšími. Jasné čelo, na němž se chvěl paprsek Světla, vynikalo nejvíce. Celá tvář byla měkce oválná, průsvitně bílá, krásná a něžná. Nevyjadřovala už bolest, jen klid a mír. Ne, neviděla jsem obrysu krásy, ale viděla jsem krásu Duše, krásu nitra. Oči se zdály přimknuté, ale byl to klam, protože byly úžasně hluboké, ponořené do Světla svého nitra. Jen bystrý zrak nitra je spatřil otevřené, hledící do sebe i mimo sebe. Zdálo se mi, že se na mne dívají, ale ony nehleděly jen na mne samotnou. Hleděly na všechny lidi na Zemi s velikou, převelikou láskou. Ústa byla otevřená a vycházela z nich slova. Něco říkala lidem. Soustředěně naslouchám:

Obraťte kroky své, bloudící; pospěšte, vy, hledající; přimkněte se ke mně úžeji, vy, Golgotou se mnou spojení. Světlo mé je blízké a láska má mezi vámi. Hledejte je a naleznete! -

Nyní se oči upřely na mne a ústa ke mne promluvila:

A ty, provázející mne Golgotou zjevnou i skrytou, sděluj, co v tobě zjevuji. Ten, kdo má srdce nadané pro věci mé, pochopí a netřeba mu vysvětlení. Ať se každý učí poznávat má tajemství. Ať rozjímá nad nimi a já ve skrytosti mu k pochopení dopomohu. Kdo má oči k vidění, vidí, kdo má uši k slyšení, slyší. Proto odkládám knihu své bolesti, z níž četl zrak tvého nitra, ale nezavírám ji. Opět ji přiblížím, až přijde čas. Pokoj tobě i všem, kdo tebou nahlédnou. -

Ústa se ztišují, ale nezavírají. Tvář se rozplývá, ale nevzdaluje se. Do Světla vstoupila a v něm je mezi námi ...


O b s a h

 

 

V e l i k o n o c e   1   (1951)

 

Golgota - oběť Boží lásky k člověku

Příprava duše lidské k velikonočnímu času

 

V e l i k o n o c e

 

Denní modlitba ve svatém týdnu velikonočním

Úvod

 

S v a t ý   t ý d e n

 

Vstup do bran jeruzalémských

Příprava k Velké noci

Stupně Kristova utrpení

Pnící kříž - modlitba Velkého pátku

Dokonáno jest

Radost Velikonoc

Vzdávání slávy i chvály

Koruna nebeské Královny

Pozdravení Páně

 

V e l i k o n o c e   2   (1952)

 

P o s t n í   č a s   d u š e   l i d s k é   S l o v e m   B o ž í m   v e d e n é

 

Postní modlitba

Slovo Mistrovo v postní čas

Pláč jeruzalémských žen

Zpověď duše

Svatý půst duše

Cesta kající duše k výšině Golgoty (Rozjímání)

Meditace duše lidské o svatých dnech

 

V e l i k o n o c e   3   (1953)

 

Dny bolestné

 

1 – 3

 

Dny radostné  

 

1 – 3

 

V e l i k o n o c e   4   (1954)

 

Velikonoční hymnus

 

1 – 7

 

D u c h o v n í   p r o ž i t k y   V e l i k o n o c

 

Mysterium kříže

Kontakt

Andělskolidské společenství als@bozenkacibulkova.cz